Ranní úvaha Jana Němce: A tělo se stalo slovem

Na hlavě jsem měl velká sluchátka, americký Kronos Quartet v nich hrál Alfreda Schnittkeho se zběsilostí, která mě přivedla na myšlenku, zda by šlo závodního koně pohánět smyčcem, pěkné žíně na žíně. Otevřel jsem zprávu a četl: Možná už to víš – zemřel Jan Balabán. Sundal jsem si sluchátka, abych to telefonicky ověřil, a pak jsem si je opět nasadil: viola už jen tak vyklusávala.

Jan Němec: Dvě Vyznání

Marná sláva, základním příběhem každého člověka je jeho vlastní život. A zájem o něj, péče o sebe, je základní duchovní potřebou.

Dnes je to osm let, co ani ne padesátiletý Balabán odešel. A s ním určitá vážnost, kterou jsme s ním měli spojenu všichni, kdo jsme ho aspoň trochu znali. Vážnost, která místy přecházela v pesimismus.

Bob Dylan kdysi poznamenal, že raději hraje na černé klávesy, a Balabán to měl přinejmenším posledních pár let podobně. Byl výtvarným kritikem a sám asi moc dobře věděl, že šerosvit jeho textů dosahuje hranice, za níž už toho mnoho vidět nebude. Často si prostě nedokázal pomoci.  

Převodník mezi životem a tvorbou, ten často tak složitý mechanismus plný zteřelých řemenů, se u Balabána skládal v podstatě jen ze dvou ozubených kol: Psal to, co žil. Existenciální vzdálenost mezi tělem a slovem u něj byla minimální, snad i proto, že pocházel z evangelické rodiny a byl stoupencem jakéhosi „prapsaní“. Jako by říkal: V knize knih se slovo stalo tělem a ostatním knihám nezbývá než z našich němých těl dělat slova.

Ranní úvaha Jana Němce: Básníci v exilu

Věčné město se nedávno odhodlalo udělat hezké gesto.

Balabán je pohřben ve Sněžném na Vysočině vedle svého otce. Občas se tam vypravím. V malebném městečku je budova bývalé školy a na ní nápis: „V těchto síních dovídá se robě, čím povinno Bohu, vlasti a sobě.“ 

Ale čím jsme skutečně povinni ve světě, který stále jen něco chce? Na tuto otázku pro sebe Balabán stihl najít odpověď, i když odešel nečekaně a nikoli smířený se světem. Rozhovor, který kdysi poskytl Lidovým novinám, končí slovy: „Myslím, že spisovatel je povinen – ať už Bohu nebo pravdě nebo tomu, v čem žijeme – být přesný, nelhat a nevymýšlet si.“

Po Balabánově smrti jsem si znova přečetl většinu jeho povídek, některé nahlas. Mohu říct: slova jsou v nich na svých místech.

Ranní úvaha Jana Němce: Ctihodný pan Proust

Možná jste tu zprávu také zaslechli. V aukční síni Sotheby´s se na podzim dražilo raritní vydání prvního dílu Hledání ztraceného času Marcela Prousta.

Jeho poslední román Zeptej se táty se v rukopise chvíli jmenoval Zeptej se otce s odkazem na toho nebeského. Otázky v tomto románu jsou vážné a odpovědi váhavé: „Je možné na chvíli neumírat? Na chvíli neubližovat?“

Nebo „je život jen pálení a svírání, jen nesmyslná šmouha, stopa našeho duševního a biologického rozkladu?“ A jako odpověď: „V náhlém pohnutí jej objala kolem krku a v dlouhém polibku přestali rozlišovat, kde jeden z nich začíná a druhý končí.“

A tělo se stalo slovem, pomyslel jsem si po smrti Jana Balabána, od níž dnes uplynulo osm let.