Ranní úvaha Daniela Soukupa: Pro oči nevidět

Autorky v nich zachytily podmínky v nejhůře placených zaměstnáních v současném Česku. Ohlasy na reportáže a film byly většinou velmi příznivé; v těch kritických zazníval mimo jiné názor, že Uhlová a Rychlíková nám nesdělily nic nového – vždyť každý ví, že práce u pásu nebo u kasy v supermarketu nebývá příjemná.

Jenže jedním z hlavních úkolů novinářek nebo umělců je objevovat pro nás právě věci, které se zdánlivě všeobecně vědí, ale přitom jsme je nikdy nedokázali pořádně vnímat. Když nám někdo takový předmět natočí z nečekaného úhlu nebo ho postaví do překvapivých souvislostí, když ho pro nás prokreslí v detailech, anebo naopak zjednoduší ve zkratku či karikaturu, zničehonic nám spadnou šupiny z očí. A brzy se začneme divit, jak jen jsme vůči něčemu tak jasnému mohli být úplně slepí.

Saša Uhlová|foto: Luboš Vedral

V dějinách najdeme různé příběhy takového prozření. Kupříkladu začátkem 19. století existovalo v Anglii hodně přes 200 zločinů trestaných smrtí, často malicherných. Člověka mohli oběsit – nebo v lepším případě poslat do trestanecké kolonie – třeba za drobnou krádež, za poškozování mostu anebo za to, že pobýval ve společnosti cikánů.

Mnoho chudých lidí bylo veřejně popraveno za to, že se snažili platit padělanými bankovkami. Jednolibrové bankovky se totiž v té době tiskly na nekvalitní papír, falšovaly se ve velkém a padělatelé, sami zůstávající v bezpečí, je dávali žebrákům nebo pouličním holkám, aby si za ně koupili kořalku a tím je rozměnili.

Ilustrátor George Cruikshank a vydavatel William Hone se rozhodli, že se s tím pokusí skoncovat. Vytvořili a nechali natisknout satirickou imitaci jednolibrovky s drastickým motivem skupiny oběšenců. Při pohledu na ni mnoha lidem najednou došla hrůza a absurdita toho, co se děje pod jejich okny, a výrazně zesílil veřejný tlak, který pak během několika let vedl k postupnému zmírnění přísných zákonů.  

Ranní úvaha Daniela Soukupa: Pracovat rukama, pracovat hlavou

• Upravit
• Smazat

Tělesná práce se po většinu evropských dějin chápala jako podřadná činnost nehodná svobodného člověka.

Co nás takto oslepuje vůči věcem, které máme přímo před sebou? Nejčastěji předsudky a ideologie, které jsme si sami vytvořili a následně se jimi nechali opanovat. Postaru se jim říká „modly“. Ty, jak se praví v Bibli, „mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí, mají uši, a neslyší… Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují.“

Kvůli modle peněžní hodnoty se tak v Anglii před 200 lety rozšířila představa, že oběšení negramotného chudáka, kterému někdo podstrčil padělanou jednolibrovku, odstraší jiné negramotné chudáky – a málokdo si všímal, že tito lidé ani nedokážou falešné bankovky od pravých poznat, natož s nimi vědomě podvádět.

Jistě, každý je zodpovědný za svůj život a neznalost zákona neomlouvá. Jenže i z těchto ctihodných zásad se stávají modly, pokud zavíráme oči před sociálními rozdíly v životních možnostech a v dostupnosti práva: jak poznamenal anglický spisovatel G. K. Chesterton, i nejdivočejší mejdan bohatých končívá v luxusní restauraci, kdežto i nejkrotší mejdan chudých na záchytce.

V dnešním Česku sice nikomu nehrozí oprátka ani deportace do Austrálie; ale statisícům lidí se vede bídně třeba proto, že se narodili se špatnou barvou kůže na špatném místě nebo si kdysi na poště nevyzvedli obálku s barevným pruhem. Snažme se je vidět.