Ranní úvaha Aleny Zemančíkové: Výstup na Ostrý

11. leden 2018

Mám ráda výstupy na vrcholky hor, i když jsou spojeny s velikou námahou.

Nahoru z člověka lije pot a zestárnuvší klouby nechtějí táhnout větší převýšení, než kolik představuje běžný schod v domě.

I když dolů člověka začnou bolet kolena divným nevyzpytatelným způsobem, kterému nejde ani předejít ani je ztlumit nějakým zpevněním. I když člověku tluče srdce a div nevyletí z těla a nutí myslet na to, že mít o deset kilo méně by neškodilo.

Tah vzhůru nutně potřebuju k svému životu, snad proto, že v běžném provozu jsem to nikam nedotáhla a asi si potřebuji zdůvodnit svou průměrnost poctivostí v přístupu. A výstupu. Dokonce je mi jedno, bude-li shora dobrý výhled, často totiž tehdy, kdy mám čas vyrazit, nekyne výhled žádný.

Horu Ostrý na Šumavě mám odjakživa za erbovní. Není na Šumavě nejvyšší, ale je zdálky viditelná, koukala jsem na ni celé svoje dětství. Symbolizovala mi Šumavu, z níž pocházela část naší rodiny, a naše zajetí v zemi za železnou oponou.

Moje babička s dvěma svými ctiteli z Klubu českých turistů na Ostrý vystoupila a vyprávěla mi o tom, jak těsně pod vrcholkem na bavorské straně je útulno a v ní může člověk přespat, dveře se nezamykají, uvnitř najde připravené dřevo na zátop, pryčnu a na ní deku, a za povinnost má vše opustit tak, jak to našel: deku složenou, v kamnech připraveno pro další návštěvníky.

Na Ostrý jsme se vydali hned v roce 1990, sotva ministři zahraničí sousedních států Dienstbier s Genscherem přestřihli symbolicky dráty. Cesta tam byla docela schůdná, protože Ostrý je hraniční hora a pohraničníci tam dobře prošlapali pěšinu, kterou Klub českých turistů pohotově označil červenou značkou.

Alena Zemančíková: Bez proudu

Vážit si světla? – kdo by na to myslel!

V čase doznívajících 80. let minulého století jsme se rozhodli udělat něco, co se celému zbytku rodiny i přátel zdálo být největší představitelnou pošetilostí.

Vrchol Ostrého je skalnatý a neobyčejně krásný, o skály, ofoukané větrem a nabroušené erozí by se člověk řízl, nahoře je svatý obrázek a vrcholový kříž a pod mírným převisem na německé straně se krčí ta legendární útulna. Tenkrát jsme do ní nevešli, neměli jsme příslušnou měnu, tehdy to byly ještě marky. Kolem se hemžila spousta Němců v barevných větrovkách a s trekingovými holemi, zdravili nás Grüss Gott (vyslovuj krys kot) a byli vesměs starší než my. 

Vzpomínám si, jaké jsme tehdy měli špatné oblečení a boty: když jsme se zastavili, byla nám hned zima, a do mých bot z umělé kůže, která zimou tvrdla, dokonce teklo. Můj společník a druh byl unaven úkoly, které si při převratu nabral, podlehl revoluční mánii a popadaje dech neubránil se poznání, že by měl zhodnotit, jakou váhu ještě unese a pod čím už klesá.

Bylo nám tehdy 35 let a výstup na Ostrý – vidím to dnes zřetelně – představoval symbolický nový začátek. Připomínal nutnost jít vzhůru, naléhavě volal po lepším vybavení a ukázal potřebnou orientaci směrem na západ.

Alena Zemančíková: Moderní umění

MAMAC, Muzeum moderního umění v Nice

Město Nice vešlo do povědomí veřejnosti nehorázným násilným činem, při němž teroristický řidič kamionu najel do lidí na promenádě, 87 jich zabil a 400 zranil.

O třetí adventní neděli minulého roku vystoupili jsme na Ostrý znovu. Tentokrát jsme se rozhodli jít z německé strany, abychom poznali horu pod názvem Osser. Bylo zataženo a časem začalo sněžit, vidět nebylo nic. Vyšli jsme z městečka Lobenstein. Čím výš jsme vylezli, tím více bylo sněhu a na neprošlapané cestě jsme do něj zapadali po kolena, často až po pás. To bylo silné ztížení výstupu, ale nechtěli jsme to vzdát.

Nahoře, na skalnatém, jakoby dračím hřbetě, byl sníh odfoukaný, ale pod ním byla zákeřně ukrytá zledovatělá vrstva: uklouznout po ní, člověk se zřítí do propasti nebo si alespoň příšerně natluče a jak by jeden z nás táhl druhého dolů si vůbec nedovedu představit. Dost jsme se báli. Před vrcholem je turistům pomoženo ocelovým lanem, kterého se lze chytit, ale chyťte se v zimě ocelového lana! Přimrzali jsme k němu i v rukavicích.

U vrcholového kříže foukalo příšerně a útulna byla  zavřená, už dlouho tam nejsou otevřené dveře pro každého. Přece však jsme na vrcholu nebyli sami. Z jiné strany sem přišel postarší německý pár na sněžnicích, opět mnohem lépe vybaven a v dobré náladě.

Když jsme lezli a po zadku se chvílemi sunuli po zledovatělých skalách zase dolů, když už jsme byli z nejhoršího venku a přestali se bát, museli jsme si říci, že rozdíl mezi námi a západem zůstal zachován: my jsme se sice trochu vylepšili, ale oni mají víc rozumu a lepší odhad podmínek. 

autor: ČRo Vltava
Spustit audio