Ranní úvaha Aleny Scheinostové: O tom nesmyslném spěchu

Ví o nich každý. V datu se nespletete. A kdyby kterýkoli kandidát měl v ulicích, obchodech, za okny bytů takovou podporu, jako mají ty svátky, měl by do sněmovny cestu širokou jako šestiproudá dálnice. Nicméně stejně jako o volbách si také o Vánocích každý něco myslí, a ještě více o tom, jak mají vypadat dny, které Vánocům předcházejí.

Jak má být doma hezky uklizeno, svátečně, s ohledem k lidem, kteří se rozhodli k vám přijít na návštěvu. Jak má být pro tu návštěvu dost jídla a pěkné cukroví, a jak má být to cukroví nápadité nebo nešizené anebo zase nízkotučné anebo jako od babičky, prostě takové staročeské, ačkoli babička nejspíš byla Němka a cukroví kupovala na váhu na Malé Straně v cukrářství u Klenerů.

Jak má být rodina překvapena dárkem a jak se přitom máme vyhnout nepříjemným překvapením. Jak je právě a jedině advent skvělým obdobím na předvánoční večírky, besídky a přehrávky v hudební škole a na pečení s kamarádkou. A že nemůže chybět vánoční výlet na trhy v Drážďanech – pro Moraváky vlastně ve Vídni, leda by jim nezáleželo na čtyřech stech kilometrech navíc, tam a zpátky, které většinou vedou po všem jiném než po té šestiproudé dálnici.

Ovšem pozor, zároveň se zas dozvídáme, že při tom všem nemáme podlehnout spěchu, shonu, a hlavně, prosím, žádný stres. Vlastně na tom úklidu zase tolik nezáleží a nejde ani o to cukroví. Babička to s Klenerovými nakonec měla vychytané.

Čtěte takéhttps://vltava.rozhlas.cz/ranni-uvaha-aleny-scheinostove-haraburdi-6203195

Lidé jsou před Vánoci – doslýcháme se – jako šílení, pořád se někde tlačí, něco někde shánějí, dělají fronty a ucpávají šestiproudé dálnice. A kdybychom měli osmiproudé, ucpávali by je taky. V té dnešní uspěchané době! – zaláteří mravokárce. Všude ten nesmyslný spěch, každý chvátá, a nikdo už pořádně neví proč!

Nu, nevím, milí mravokárcové. Ještě jsem nepotkala člověka, který by si řekl: „Tak, teď budu chvíli najust nesmyslně spěchat.“ Zato potkávám plno těch, a před Vánoci obzvlášť, kteří spěchají a mačkají se proto, že chtějí potěšit někoho druhého. Chtějí to stihnout do elektra, protože si tam objednali budík, co vypadá jako Darth Vader a udělá radost jejich klukovi.

A potom pro vajíčka nebo pro máslo nebo čemu to právě snížili cenu, aby bylo na večer do vánočního pečení, táta má přece to linecké tak rád. Chtějí zaskočit pro tu knížku, po které touží dcera, protože ji napsal „suprovej jůťůbr“, a před zavíračkou ještě potřebují zajet s renaultem, aby se mu mechanik podíval pod kapotu a dalo se s ním společně odjet na ty slibované hory. I mechanik totiž v pět třicet zavře krám, protože chce ještě Terezce vyzvednout v zásilkovně ty objednané brusle.

Jistě, není to nic moc duchovního a důstojný šelest svíček na adventním věnci to připomíná jen velmi vzdáleně. Zůstává-li však pro mě z Vánoc za všech okolností něco křesťanského, je to právě tenhle pohled: pohled na vzrušený a spěchající zástup, který spojuje stejná, i když třeba neuvědomovaná myšlenka – udělat někomu radost.

Ukázat si, že na sebe myslíme. Že patříme k sobě a že nám na sobě záleží, i když to možná umíme dát poznat jen rychlovarnou konvicí a jenom jednou do roka.

A tak i letos zase něco spálíme, přepíšeme se ve výkazu, odřeme v parkingu blatník a s někým se do krve pohádáme. To ze samého spěchu. Ale pořád to bude bezpočtukrát hezčí, než sedět stranou v křesle smíření s tím, že nikam nespěcháme, protože není nikdo, kvůli komu bychom mohli.