Pygmalion v ostravském Divadle Antonína Dvořáka

16. únor 2012

Za drsnou a ne úplně povedenou komedii lze pokládat inscenaci slavné hry G. B. Shawa Pygmalion v podání činohry Národního divadla moravskoslezského. Opět se potvrdila letitá zkušenost s touto hrou, která je mimořádně obtížná pro jednotné dramaturgické uchopení i jednoznačné sdělení.

Slavný příběh pouliční květinářky Lízy Doolitlové, kterou profesor Higgins přetvoří v dámu z nejvyšší společnosti, známý především díky muzikálovému zpracování pod titulem My fair lady, režisér Pavel Šimák spolu s dramaturgyní Klárou Špičkovou očistili od veškeré romantiky a sentimentu.

Lízu Doolittlovou hraje Lada Bělašková. Obě dvě roviny postavy, prostořekou nevzdělanou a řečí ulice hovořící dívku i obdivuhodnou krásnou a vznešenou dámu podává přesvědčivě, v obou případech akcentuje komediální rozměr postav, přičemž ve druhém více využívá charakterního herectví.

Profesor Higgins je v podání Davida Viktory do sebe zahleděným samolibým hulvátem neschopným citu. I ve chvílích vnitřního zmatku, zamilovaný do krásné a moudré ženy, kterou podle vlastního přesvědčení stvořil, nerozpoznává nic jiného, než šaty, do kterých Lízu oblékl. Viktorův Higgins je ve výsledku originální, poutavý a divácky zajímavý.

Třetí postavou, kterou nelze upřít věrohodnost, je Lízin otec Alfred Doolittle v podání Františka Večeři.

Ostatní účinkující, snad jen s výjimkou Veroniky Forejtové v roli profesorovy matky paní Higginsové a Igora Orozoviče coby Freddyho, Lízina nápadníka, zůstávají v hereckém průměru. Kreace Františka Strnada v roli Nepomuka je však natolik ukřičená a pohybově expresívní, že dokonce probouzí rozpaky v hledišti.

V programu k inscenaci je G. B. Shaw přímo citován: „Když se hraje komedie, nezajímá mne, že se diváci smějí. Rozesmát publikum dokáže každý hlupák… Chci vidět, kolik z nich, ať se smějí nebo jsou vážní, je naměkko.“

Ostravská inscenace jako taková však toto volání autora jakoby neslyšela. Režisér ve snaze rozesmát diváka vytváří groteskní situace, a byť se mu v některých případech daří, a publikum se baví, jde jen o povrchní situační vtip. Ve druhé půli se nadměrná snaha o komiku vymstí. Inscenace ztrácí tempo, vše se začíná poněkud vléci, a publikum chladne – namísto aby bylo ještě více vtaženo do děje a zvážnělo pod dopadem všeho, co přináší neuvážená hra s lidmi. Kritika společenské přetvářky a předsudků, hlavní téma Shawovy hry, tu bohužel zůstává v pozadí.

V programu k inscenaci je i upřímné sdělení inscenačního týmu: „O konci hry jsme se mimo jiné dohadovali na zkouškách, a co člověk, tedy dramaturg, režisér a herci, to různá přání a jiný výklad. Nad výsledkem se nyní mohou dohadovat diváci: Co jsme tím vlastně chtěli říci?“

Otázka bohužel platí nejen o závěru hry, ale o celé inscenaci Pygmalionu v provedení největší ostravské činohry.

autor: Ladislav Vrchovský
Spustit audio