Písnička v jazyce indiánů Suruí mi zachránila život. Zpívala jsem ji 45 minut, říká Marlui Miranda

22. červen 2017

Své dobrodružné cesty do povodí Amazonky popisuje brazilská zpěvačka a badatelka v exkluzivním rozhovoru s Petrem Dorůžkou.

Voda je v oblasti amazonských pralesů jen jednou z položek, které tu vytvářejí unikátní biologickou i kulturní diversitu. Brazilská badatelka Marlui Miranda pronikla poprvé mezi místní indiány v době, kdy byli ve válečném stavu s bělošskými nájezdníky, kteří ilegálně zabírali jejich půdu a ničili deštné pralesy. Přátelský kontakt s nimi dokázala vyjednat jen pomocí jejich hudby, z níž pak mnohokrát čerpala při natáčení vlastních alb či v divadelních inscenacích. 

Jací žijí lidé v pralesích Amazonie? O čem zpívají? Jejich hudba, inspirovaná přírodou, je pravým opakem hudby moderního městského člověka, do níž se promítá průmysl. Proč ale muzika indiánů zůstává pro ostatní obyvatele Brazílie neznámá? Odpověď hledala Marlui Miranda během série výprav do nitra Amazonie.

„Cestovat do indiánských osad je drahé, potřebujete magnetofony, kamery, někdy si musíte pronajmout letadlo. Abych získala finanční prostředky, uspořádala jsem před svým prvním výjezdem turné jako zpěvačka. A před dalším jsem požádala o grant. Pokoušet se získat peníze v době vlády plukovníků bylo nereálné, a tak jsem podala žádost u Guggenheimovy nadace v USA.“ Bylo jí tehdy 28 let a grant získala.

Amazonka

V té době ale probíhaly konflikty mezi indiány a bílými osadníky. „Napětí vyostřovaly spory o půdu, pašování, ilegální lov ryb dynamitem i pirátství – bandité okrádali vědecké výpravy i turisty. Indiáni zjišťovali, že pokud chtějí svá území uchránit, musí bojovat. Měli luky, šípy, a také brokovnice,“ vzpomíná Marlui.

„Bílí dřevaři kradli z indiánského území ve státě Rondonia dřevo, a dostat se tam byl sám o sobě problém. Můj první kontakt tedy proběhl ve válečných časech. A to, že jsem se naučila jednu indiánskou písničku v jazyce Suruí, mi později zachránilo život.“

Její vyprávění ale nekončí. „Vydala jsem se na cestu jeepem s řidičem, fotografem, a zdravotní sestrou. Ujeli jsme celkem 160 km. Cestovali jsme 2 dny, řeky jsme překračovali na dřevěných mostech. V jednom z filmů indiana Jones měli podobný most: tvoří jej dvě klády, na které se musíte koly přesně strefit.“

Nakonec s jeepem přece jen uvízli. „Auto zůstalo viset na obrovských kořenech, kola se protáčela. A přitom jsme nevěděli, jestli jsme ještě na území kolonistů, anebo u indiánů. Zatímco ostatní pracovali na autě, zpívala jsem nahlas písničku v jazyce indiánů Suruí, kterou jsem se předtím naučila.“

„V pralese se to rozléhalo hodně daleko. Vydržela jsem to 45 minut. A ti indiáni nakonec vylezli z houští s luky a šípy. Svým zpěvem jsem jim ale dala signál, že mám přátelské úmysly. Kdo by v době války zpíval píseň v jejich jazyce?“

„Pomohli nám vyprostit auto, a všichni do něj naskákali, jeep byl ověšený muži, ženami i dětmi. Jeli jsme k vesnici, neuměli portugalsky, a v té jejich řeči naléhali, abych jim zazpívala. Celkem tam žilo 350 lidí, musela jsem zpívat pro každého zvlášť.“ 

Pomohla tedy mnohaletá práce brazilské zpěvačky a etnografky něco změnit?

„Suruí patří k prvním jihoamerickým etnikům, která používají moderní technologie, aby střežili své území. Pomocí Google Earth Outreach si mohou vyžádat přesnější satelitní fotky, pokud zaregistrují nějakou podezřelou aktivitu. Když dojde k likvidaci lesů nebo dolování, požádají autority o nápravu.“

Satelitní fotografie jsou velmi efektivní, protože teritorium Suruí je poslední zachovalou částí deštného pralesa v celé oblasti. Nedávno také spustili projekt, jehož cílem je obnovit prales a zabránit ekologické devastaci.

Spustit audio