Petr Vizina: Vraťte Švejkovi jeho blbství!
Už zas se říká, a možná jsme s tím nikdy nepřestali, že je Haškův Švejk karikaturou české malosti. Nedávno jsem to slyšel od lékařského etika, kterého si z mnoha důvodů vážím. „Je u nás tradice, a to není jen těch čtyřicet let komunismu, „zvažuje etik, „všechny národy mají svého archetypálního vojáka. Skotové Williama Wallace, Statečné srdce, které bojuje.
My máme Josefa Švejka. Haškovi se povedlo napsat archetypálního Čecha, který ví, že vždy musí nějak prokličkovat, ohnout se a zase vztyčit. My Češi jsme museli obrátit všechno v žert, hlavně nemít žádné ideály,“ říká muž, jehož povoláním je učit budoucí lékaře zvažovat, co je dobré a co ne.
Čtěte také
Dokonce prý platí, že Švejk dál kazí mládež jako příklad bezpáteřnosti. Rozumím lékařskému etikovi a jsem s ním zajedno, že své lepší stránky nedostáváme darem při narození, ale opisujeme je od těch, kdo jsou trpěliví a stateční jako Vinnetou, William Wallace nebo Ježíš. Dokonce bych s etikem souhlasil i v tom, že Josef Švejk nemá charakter. Jen se podle mě plete – a není jediný – když soudí, že Švejk je postavou Čecha. V běžném slova smyslu totiž Švejk postavou vůbec není.
Snad nás mate, že ve filmu vidíme korpulentního, růžolícího Rudolfa Hrušínského, jak si to mašíruje kolem Putimi, sloužit císařpánu až do roztrhání těla. Jenže Švejk psaný Haškem je pouze obrysem postavy. Žvanící prázdnotou v panoptiku nepochopitelné absurdity, která zanechává člověka němého. Dnešním jazykem Švejk je komiksovou bublinou, do které potměšilý Hašek vdechuje své hospodské vtipy jako kouř z machorky. Voják Švejk nejedná jako filuta a liška podšitá, nemá úhybné strategie přežití.
Čtěte také
A není to proto, že ho byrokratické mašinerie starého mocnářství prohlásily blbem. Naopak, Švejk je Haškovým vzkazem všem byrokratickým mašineriím, že to ony jsou tak blbé, že v nich žádný člověk nemůže přežít. Může v nich existovat leda nějaký Švejk. Proto Hašek nepíše Švejka jako člověka, ale jako absurdní vtip, oblečený do vojenské uniformy.
Etikova mýlka spočívající v záměně chodícího vtipu za lidský charakter možná dokazuje, že jsme modernismus z kraje 20. století vlastně ještě vůbec nevstřebali, přestože je už dávno překonaný a píše se o něm v učebnicích. Tak silně se bráníme pocitu absurdity, jak nám ho s tichým smíchem předávají Jaroslav Hašek nebo Franz Kafka.
Etikovi by snad za příklad jiného hrdiny absurdity mohl dobře posloužit trpící Jób z Bible. Také jeho příběh je lekcí absurdity, provázející lidský úděl. „Lidé tě mají rádi, protože jim dáváš dobré věci,“ provokuje Boha ďábel. „Seber jim všechno dobré a budou tě proklínat,“ pokračuje Lucifer.
Čtěte také
Stejně jako při Ježíšově pokoušení na poušti, i tady jsou argumenty toho Zlého perverzní, přestože zní racionálně. Tentokrát to odnese Jób, na kterém Bůh jako furiant dokazuje, že skutečná láska přetrvá všechna příkoří. Rozumíme lekci. Ale jak k tomu přijde ten nebohý Jób, jemuž vezme pohroma děti, ženu i majetek?
Zní to možná zvláštně, ale lekce knihy Jób a Haškova Švejka jsou si v jistém smyslu podobné. Ti nahoře se o něco přou a člověku není jasné, oč vlastně běží a proč tím má trpět. Jób i Švejk se nás ptají, jak vlastně reagovat na nejtěžší otázku: Proč se dobrým lidem stávají zlé věci? Jóbovi přátelé nabízejí různá vysvětlení, ale ta se ukazují být bohapustým žvaněním. Hašek se sarkasticky pochechtává a trousí hospodské vtipy.
Haškův román staví před oči absurditu byrokracií, nikoliv charakterové slabosti jednoho prosťáčka. Vraťte Švejkovi jeho blbství, je to jen Haškův pochodující vtip. Dojde nám pak, jak absurdní, snad dokonce švejkovské, je srovnávat ho s Vinnetouem.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
