Petr Vizina: Tábor je stále hora proměnění
„Na konci světa mračna houstnou a přelévají se, studený déšť zalézá za límec, mlhy se valí nad tmavým lesem, obzory jsou krátké, listí měkne a žloutne, nohy vlhnou a studí.“
Popis počasí odpovídá začátku letošního října v jihočeském Táboře přesně. Nikdy bych ale nečekal, že na dohled věže kostela Proměnění Krista Pána na hoře Tábor zažiju tak svíravý pocit z pracovních táborů na Sibiři, v zemi ohraničené Východosibiřským a Ochotským mořem a Severním ledovým oceánem.
Čtěte také
Koncem světa se myslí právě třeba sibiřská Kolyma, kterou jsem zažil v maringotce zaparkované poblíž hráze rybníka Jordán.
Jak se může stát, že se místo tak promění? Mohou za to ti dva, manželé Tereza a Juraj Horváthovi. Tereza překládá, píše a vydává knihy, Juraj grafik, je malíř a knižní ilustrátor. Vymysleli si nakladatelství Baobab, nazvané podle kuriózně vyhlížejícího stromu, jehož jméno pochází nejspíš z arabštiny a jak se dozvídám, je odvozeno z arabského bu hibab, což znamená mnohasemenný plod.
Baobab na první pohled vypadá jako strom rostoucí vzhůru nohama, tedy vzhůru kořeny. Tohle se jednou bude muset vyzkoumat, jak se Horváthovým povedlo Tábor už podeváté zkraje podzimu obrátit vzhůru kořeny a předat veškerou moc ve městě imaginaci. Aby tu proměnu místa nějak skryli před úřady, maskují ji nevinným názvem Tabook, Festival malých nakladatelů. Stojí za úvahu, o jaké kořeny se v Táboře jedná.
Čtěte také
Kousek od nádraží káže od roku 1928 Mistr Jan Hus. Sochař František Bílek, za První republiky oficiální umělec nově založené Církve československé, ozdobil svůj táborský monument husovským apelem „Plameny ubírati se ku pravdě“.
Což je důstojný pomník Mistru Janovi i historii města, jehož jméno inspirovala hora proměnění a v němž se táborité pokoušeli uvést do života křesťanský komunismus. Tábor je náš program, prohlásil prezident Masaryk o Československu a myslel tím duchovní program země, českou reformaci.
Bílkův Mistr Jan ovšem musel shlížet na Tábor v době, kdy se s oficiální doktrínou tuzemského komunismu pojila o něco pádnější pravda husitského palcátu. Během finále celostátní soutěže vojenských písní nazvané Zlatý palcát, podle odznáčku na výložkách uniformy důstojníků, tu Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého v 70. letech minulého století vyhrával skladby jako Mírová armáda, Sláva plukům, S námi kráčí štěstí nebo Já a můj vlčák Jan. Vlaky do Tábora byly plné vojáků, od konce 60. let tu sídlilo velitelství západního vojenského okruhu, které mělo na povel všechny útvary armády v Československu.
Čtěte také
Ve svobodnějších dobách ve městě vyrostla originální hudební scéna a taky zmíněný literární Tabook. Letošním tématem byl konec známého světa, a co je za ním. Konec vesnice s poslední chalupou a šibeničním vrchem. Nebo konec pevniny a nekonečné moře. Místo, kde končí tento a začíná onen svět.
Netušil jsem, že letošním zážitkem z Tabooku pro mě bude stroze vybavená maringotka, v níž se budou dnem i nocí číst zápisky vězně sovětských táborů nucené práce na sibiřské Kolymě, Varlama Šalamova. Čtení zápisků z onoho světa. Na stole je samovar s čajem, na stěnách maringotky kriminálnické podobizny obyvatel lágru, ikony s Kristem Pantokratorem, tedy Vševládcem, Nejsvětější Trojicí a s Bohorodicí, jak říkají křesťané Východu Matce Boží.
Ve tři v noci tu bylo plno, v deset dopoledne přebírám štafetu a pokračuji pro jednoho, dva posluchače ve čtení té civilní a věcné litanie nad molochem Stalinova komunizmu, který svými hesly zbožnil práci, ale zničil její smysl, člověka. Uprostřed literárního festivalu čtu Šalamovy zážitky, které ho vedly k radikální skepsi – krutost vzdělanců je tatáž, jako krutost lidí neučených, galejnický život se vzpírá myšlence na krásu, která podle pravoslavných spasí svět.
Čtěte také
K čertu s romány, povídkami, jejich krásou a fabulací. Nit čtení se nesmí přetrhnout, v maringotce hřejí kamínka, zatímco Šalamov svědčí o hladových a zbídačených ve čtyřicetistupňovém mrazu. „Člověk žije, protože umí zapomínat,“ soudí Šalamov po svých zkušenostech s lágry. Čtení Šalamova na letošním Tabooku, v maringotce u břehu rybníku Jordán, na dohled od věže kostela Proměnění Krista Pána na hoře Tábor, bylo nezapomenutelné.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
