Pavla Bergmannová: Krajina posedlá světlem

Náhlý celoplošný výpadek dodávky elektrického proudu rázně zhasl světla a utnul i obvyklé zvuky linoucí se z otevřených oken bytů usínajícího sídliště, na kterém bydlím. Po televizi se dokonce odmlčela i naše stará a věčně nabručená lednička.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: O relativitě stárnutí

Ten nečekaný blackout, který trval několik předlouhých minut, všechny překvapil. Ticho po chvíli přerušily tázavé hlasy sousedů. Vyšla jsem tenkrát na balkon, abych zmapovala situaci. A pak – přitahována jakousi zvláštní nedefinovatelnou silou – jsem zaklonila hlavu.

Naskytl se mi jedinečný pohled: spatřila jsem temné černo-modré nebe, na kterém skrze stříbřitý opar probleskovalo tisíce více či méně znatelných mihotajících hvězd. Byl to dokonalý výjev – jak z té nejlépe vypravené fotografické knihy o astronomii. Pozorování noční oblohy a určování souhvězdí sice nikdy nepatřilo mezi mé velké záliby, ale ten neobvyklý obraz mi tentokrát doslova vyrazil dech.

A velmi záhy mi také došlo, jak nám – docela absurdně – pro spoustu umělého světla může unikat to skutečné a podstatné, a že se – byť zcela podvědomě a dobrovolně – vzdáváme těch pravých požitků a prožitků a kolikrát ani netušíme, oč přicházíme.

Čtěte také

Pavla Bergmannová: Doba seriálová

Ta tak cenná přirozená tma je v našich končinách často nedostatkovým zbožím. Už jsme jí téměř odvykli, protože nemůžeme či odmítáme žít podle přirozeného, byť během roku proměnlivého cyklu střídání dne a noci.

To jsem si uvědomila také poměrně nedávno. Před několika lety jsem byla pozvaná na jednu sympatickou filmovou přehlídku do Polska, kousek za hranice nedaleko Broumova. Do kraje nehostinných Sudet, kterým dějiny vzaly jejich někdejší přitažlivost a ani uplynulých 30 let jim ještě nedokázalo navrátit zpět jejich někdejší lesk.

Ubytovali mě stranou všech ostatních v malém starobylém penzionu, který hrdě nesl název Eden. A byl to skutečně takový pomyslný ráj kdesi na konci světa, kde lišky dávají dobrou noc a po probuzení za oknem spatříte ve stráni se procházející srnky!

Čtěte také

Pavla Bergmannová: O potřebě soucitu

Když jsem se tady první večer chystala ulehnout a konečně zhasla světlo, pokoj zcela zahalila absolutní tma. Tma, která člověka zalehla svou intenzivní tíhou černoty. Tma, která netěšila, ale bolela. Tma jako v hrobě.

Ani po několika okamžicích jsem se nedokázala zorientovat v prostoru. Nebyl tu žádný náznak pronikajícího světla zvenčí, nikde žádný stín! Ta skličující temnota se v tom momentě nedala vydržet, a tak jsem raději znovu rozsvítila lampu na nočním stolku, abych mohla klidněji usnout. Byl to zvláštní, téměř mystický zážitek, který mi naznačil, jak jsme odvykli zcela přirozeným vjemům.

Světlo a tma se vzájemně podmiňují, nemohou bez sebe existovat. My ale mezi ně neustále vstupujeme a jejich rovnováhu úspěšně narušujeme. Třeba právě tím, jak vše často zbytečně uměle osvětlujeme. A ačkoli si umíme na věci posvítit velmi dobře, často pak ale nevidíme a přehlížíme jejich podstatu.

A jak píše Jakub Deml ve své knize Zapomenuté světlo: „Není nic smutnějšího než lampa za bílého dne, kterou zapomněli zhasnout.“ Zkusme si tedy čas od času dopřát takový vlastní blackout a hledat ono zapomenuté světlo sami v sobě. Hezký den!