Osudy Ondreje Lenárda

Setkání s dirigentem Ondrejem Lenárdem u rozhlasového mikrofonu je pokaždé jiné a vždy inspirující. Mluvím o vlastní zkušenosti při natáčení rozhovorů, vltavských Osudů, či o zážitcích posluchače jím dirigovaných koncertů. Rozhlasoví symfonikové by jistě připojili řadu osvěžujících postřehů o svém „šéfovi“ ze zkoušek, z koncertů, ze zájezdů.

SOČR pod vedením Ondreje Lenárda|foto:Filip Jandourek,Český rozhlas

Ondrej Lenárd je totiž člověk upřímný, bezprostřední, nestydí se projevit své emoce. Ani ty nejniternější, které mu z krásy či síly hudby vyvolají, dokonce i při dirigování, slzy dojetí. Hlas se člověku v takových chvílích zadrhne, „dirigentská palička“ nesmí zaváhat ani vteřinu. V každém okamžiku koncertu musí být gesto dirigenta jasné a přesné. Ve vltavských Osudech se pan dirigent Lenárd dotýká i těchto “nepřenositelných” momentů.

A neopomene zdůraznit, komu je za co vděčný. Svým rodičům za výchovu vlastním příkladem, tatínkovi i za nejednu facku. To ve chvílích, kdy se k někomu Ondrej hrubě zachoval, nebo si nevážil něčí práce. Tatínka, amatérského houslistu, doprovázel doma na klavír a musel hrát i pro návštěvy, což jako každé dítě rád neměl. Muzicírující rodič zřejmě nasměroval Ondrejův osud. Také svou nekompromisností k učiteli, který se k jeho synovi zachoval nespravedlivě. Okamžitě ho dal do jiné školy. Zdá se, že přímočarost zdědil syn po otci. Dědíme zřejmě různé vlastnosti, ale sami je až v konkrétních životních situacích buď zúročíme, nebo zahodíme. V Ondreji Lenárdovi přímočarost „zakotvila“. Projevila se „mladicky nerozvážně“ už při prvních profesních setkáních v opeře, kdy některé sboristy přistihl při markýrování textu.

Ondrej Lenárd|foto:Andrea Filičková,Český rozhlas

Nebudu vás připravovat o pointu jeho vyprávění, ani o to, jak došlo k jeho prvnímu dirigování operního představení. Ale vrátím se k jeho studiu hudby. Ondrej Lenárd dělal zároveň zkoušku na konzervatoř a na vysokou školu. A jak to osud často přinese, musel si nakonec vybrat, protože obálky s rozhodnutím o přijetí přišly v jeden den a obsah obou byl podobný. Nakonec si zvolil Vysokou školu múzických umení  v Bratislavě. I o ní vypráví se zaujetím sobě vlastním, stejně jako o své první a poslední dirigentské soutěži, o spolupráci s amatérskými sbory, s operou Slovenského národního divadla a Slovenskou filharmonií v Bratislavě, s Japan Shinsei Symphony Orchestra v Tokiu, s vynikajícími pěvci – mj. Petrem Dvorským.

Šéfdirigent Ondrej Lenárd |foto:Archiv SOČR

O kom především Ondrej Lenárd ve vltavských Osudech vypráví, jsou rozhlasoví symfonikové v Bratislavě a v Praze. S těmi pražskými si po letech doslova „padli do oka“, donedávna působil jako jejich šéfdirigent. V Bratislavě získal jako „rozhlasový začátečník“ od orchestru cenné zkušenosti před mikrofonem, natočil s řadou vynikajících režisérů a sólistů jedinečné nahrávky. Netají se svou úctou k české dirigentské škole, s vděkem lidem, od kterých se mohl učit, s obdivem k hudbě Eugena Suchoně, Antonína Dvořáka, Gustava Mahlera, a také k přírodě. Z dobrého vděčně čerpá Ondrej Lenárd svůj životní entuziazmus.