Obhroublost, pasivní agrese a fráze z rodinných konverzací nezmizely. I proto jsou Homolkovi stále aktuální, říká režisér Adam Svozil

18. květen 2022

Krucifix, doma je doma, to je marný. Je rodina stále základ státu? A proč jsou nám spíš než hluboké příběhy vlastní konverzace, které nic zásadního nesdělují? I o tom vypráví inscenace Ecce homo Homolka v režii Adama Svozila. S olomouckým rodákem, kterého před lety zásadně ovlivnilo Mikuláškovo zpracování Evžena Oněgina, mluvila o divadle, literatuře, politice anebo fascinaci Amerikou Markéta Kaňková.

Víc než estetická role divadla jej zajímá jeho politická, „veřejnoprávní“ funkce. Klimatická krize, moc médií nebo kumulování kapitálu – i to jsou témata, se kterými ve svých inscenacích pracuje jedenatřicetiletý talentovaný režisér Adam Svozil.

Z inscenace Zimní slunovrat, Komorní scéna Aréna, Ostrava, režie Adam Svozil, Kristýna Jankovcová

Za svou absolventskou práci na Katedře činoherního divadla DAMU získal před sedmi lety Cenu Marka Ravenhilla, porota tehdy ocenila jeho práci s textem Rituální vražda George Mastromase od soudobého britského autora Dennise Kellyho. „Současná dramatika mě bavila vždycky, není zatížená inscenační historií a dají se přes ni explicitněji řešit aktuální témata,“ konstatuje směrem k oblíbeným látkám.

Izolované dítě jako duch doby

Adam Svozil je od roku 2019 kmenovým režisérem Jihočeského divadla, pravidelně ale spolupracuje s dalšími scénami: s Divadlem Na zábradlí a Divadlem LETÍ, hostoval i v Komorním divadle Aréna v Ostravě, v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kam na příští rok chystá autorskou inscenaci o Zikmundovi a Hanzelkovi, a také ve Švandově divadle v Praze. Právě tam má na konci května premiéru inscenace Ecce homo Homolka podle filmové předlohy Jaroslava Papouška.

Nataša Bednářová, Tomáš Petřík, dole Marek Frňka, Natálie Řehořová a Jan Grundman jako tři generace Homolkových

Třiapadesát let starý příběh „typické české rodiny“, kde se s oblibou remcá, popichuje a hraje na vlastním písku, je podle Adama Svozila aktuální i dnes. „V řadě věcí dnes rodina není jinde ani o kus. Brutalita, obhroublost nebo pasivní agrese a takové ty fráze, kterými se navzájem disciplinujeme, se v rodinné komunikaci vyskytují pořád, předává se to z generace na generaci,“ domnívá se Svozil. Na původním snímku se mu líbí jeho „nedějovost“ a ve Vizitce mluvil mimo jiné i o tom, proč místo dvou malých dětí do inscenace zařadil jen jedno. „Rodiny jsou dnes menší, mají méně členů. Přišlo nám dojemné, že ze dvou dvojčat zbylo jen jedno, které je izolované a osamělejší než v šedesátých letech.“

Ve dvou se to lépe režíruje

Pod inscenací ve Švandově divadle je podepsaný se svou režisérsko-dramaturgickou kolegyní Kristýnou Jankovcovou. V tandemu tvoří už od studií na DAMU. Mají podobné estetické cítění, vyhovuje jim dvojí pohled na látku a Kristýna svým klidem a rozvahou Adama, který má prý tendenci hroutit se, dobře doplňuje.

Komedie Ecce homo Homolka ve Švandově divadle

Zároveň považují za výhodné, mohou-li mezi dvě hlavy rozložit stres, který vychází z podstaty režijní profese. Duo Svozil – Jankovcová nastudovalo například výpravného Velkého Gatsbyho pro Klicperovo divadlo v Hradci Králové. Téma společnosti rozdělené penězi je v jejich očích aktuální dodnes, roli tu ale hrála i fascinace Amerikou jakožto zemí, již částečně dobře známe z kulis nejrůznějších popkulturních počinů. Svozil jednou za oceánem byl, se školou absolvoval výlet do New Yorku. Kromě přírodních krás ho ovšem láká vidět hlavně to, co se do filmů a seriálů nedostane – třeba nějaké malé město kdesi v Ohiu.

Spustit audio

Související