O vzdělání ranně milostném

V tom druhém případě jí pohnutkou nebyla jen principiální modernost, ale i snaha včas předejít poučení, jejž si my kluci poskytujeme jaksi svépomocí za pomoci výraziva, jehož mě chtěla uchránit. Ač se domnívala, že okamžik načasování byl zvolen optimálně, musela skousnout, že jsem každý její výklad, abych si ověřil, že jsem jej pochopil tak, jak byl míněn, opisoval právě oněmi slovy nežádoucími.

Zcela nepedagogicky na to šel můj spolužák Tomáš. Oslaviv patnácté narozeniny, holedbal se kromě jiného i dárkem nad jiné cenným, knížkou s lákavým nadpisem „Dospíváte v muže“. Rozčileně jsme v ní listovali, navzájem se o ni přetahovali, četli nahlas vybrané pasáže, až nakonec Tomáš, uvědomiv si svoji roční převahu v sexuální vyspělosti, mi knihu odebral a pronesl potupnou větu: „Dostaneš ji, až ti bude patnáct.“

Dovršiv věk patnácti let, jsem o knížku nakonec nestál. Dosáhl jsem dílčího poučení v podobě rozličných příležitostí, nabízených spolužačkami na školním lyžařském zájezdu, na výletu do Babiččina údolí anebo na letním táboře v údolí potoku Kačák. Získané poznání mé chabé anatomické znalosti, dosud osvojované pokoutně teoreticky, upřesnilo. Jen ta stránka procesní zůstala mi utajena, ačkoli výrazivem, k ní vztaženým, jsem vládl mistrně.

Mezi kluky totiž již v těch nejrannějších letech bývají v oblibě dva druhy vtipů: O bláznech a tak zvaně sprosté. Jak už bylo řečeno: Upřesněná znalost anatomie se jednoduše zdráhala mi napovědět, jak postupovat ve věci, o níž pojednává klasický vtip o třech stařících, sedících v parku na lavičce, pozorujících dívku, co kolem nich prošla a komentujících ji slovy prvního, teď by to chtělo vstát a obejmout ji, slovy druhého, a vášnivě políbit, a slovy třetího, který vztekle bušil holí do země a zoufale volal, a potom ještě něco bylo…

Ve věci, která potom ještě byla, mě vyškoloval způsobem, skoč po hlavě do vody, můj spolužák Miloš v prvním ročníku střední školy. Pokaždé v pátek, když jsme se ubírali ze školy domů, způsoboval jisté zdržení. Tajuplně se ten den tváře, vklouzl do drogerie, již jsme jinak bez povšimnutí míjeli.

Po chvíli se dveře drogerie otevřely a v nich se zjevil s ruměncem ve tváři. Ani nevím, jak to dělal, vždy se mu podařilo škobrtnout a odněkud mu vypadl úhledný balíček, napěchovaný prezervativy. Sbíraje balení, skromně hlesl: „Budu mít v sobotu návštěvu.“ Následující pátek se vše opakovalo. „Budeš mít zas návštěvu?“ optal jsem se a v duchu dodal „Miloši, ty bejku!“

Bylo po maturitě a nás kluky, co jsme spolu mluvili, sezval dohromady jistý Volek a všechny zevrubně vyzpovídal. Korunní otázkou bylo, kdo je mezi námi ještě panic, a kdo naopak není. Červenajíce se, jsme včetně Volka přiznávali barvu. Nadějí jsme všichni vkládali do Miloše, bejka jednoho.

Svět ale chce být klamán, tudíž i my jsme byli po celá studia klamáni.

Ještě že mi zbylo alespoň to výrazivo, před nímž mě moje matka chtěla pošetile uchránit. Jak bych se asi, až jednou přijde na věc, proboha domluvil…?