O nedokončených věcech

Malý kluk žije na začátku s dědou, a ten viděl kdysi Hospodina, jak prošel zahradou skrz plot. Jenomže děda onemocněl a umírá, tak mu malý Pic posílá zápisky ze svých vzrušujících cest, ačkoliv neví, jestli si je děda přečte. Když se dostane s bráchou do New Yorku, stvoří tam jeden z nejkrásnějších popisů hry na ságo, protože právě ono je Slimův nástroj a současně jeho největší vášeň.

Nečekaný příběh se objeví až v úplném závěru a jeho autorem není Jack Kerouac. Všechno končí větou bez tečky. Malý Pic popisuje lahůdku, parádní pohár s třešňovou a banánovou zmrzlinou, s kusy ovoce a jinými dobrotami, do kterých je zapíchnutá lžička – a dál už nic.

Když jsem to četl poprvé, pídil jsem se po pokračování, a místo něj jsem se dozvěděl, že Jack Kerouac při psaní téhle poetické knížky zemřel, stejně jako děda ze Severní Karolíny, který se narodil jako otrok, ale teď prošel stejným plotem, jakým viděl jít Hospodina.

Mezi starými deskami hledám jednu hodně starou. Je nahraná léta Páně mono, pouze praskání vykazuje stereofonní efekt. Line se z ní umění fugy Johanna Sebastiana Bacha, závěrečná skladba, ke které kdysi Bachův syn Carl Philipp Emanuel připsal: „Nad touto fugou skladatel zemřel“. Následuje posmrtný chorál „Před Tvůj trůn tímto předstupuji“. Úchvatné dílo.

Otvírám šuplík a tahám z něj turistickou příručku o Barceloně, městě, kterému vtiskl pečeť architelt - kouzelník Antoni Gaudí. Člověk ho má zažít, procházet se po jeho pohádkovém parku, slunit se na střeše mezi komíny, ze kterých stvořil mystické rytíře. Má se mu zakroutit hlava pod fascinujícími věžemi kostela Sagrada familia, stavby, jaká nemá obdobu a ohromuje spojením nezvyklé architektury s odvážnou mystikou.

Modrooký Gaudí byl kdysi velmi úspěšný a bohatý, přesto se na konci života úplně oddal tomuto kostelu, který se v Barceloně podle jeho plánů staví dodnes. Podmínkou je totiž financování z darů, říká se mu někdy kostel chudých. Gaudí mu dal úplně všechno, v posledním období života se do něj nastěhoval a když došly peníze, vydal se osobně žebrat do ulic Barcelony.

Sedmého června roku 1926 ho srazila tramvaj, které si nevšiml. Zemřel ve špitálu pro chudé. V jedné kapse měl oříšky a rybíz, ve druhé ošoupanou knížku Evangelií.

Závidím těmhle třem pánům, Kerouacovi, Bachovi a Gaudímu, že se pustili do věcí, které nemohli dokončit. Že se pustili do díla, které je přesahovalo. Taky bych to jednou chtěl. Protože konec člověka má zůstat otevřený a jeho cesta má pokračovat i bez něj. Až projde plotem, kterým šel Hospodin.