Německé kočky mají také devět životů!

Ano, německé kočky mají také devět životů, i když v právě uvedeném dokumentárním snímku německé režisérky neuvidíme ani jednu. Její film portrétuje berlínské děti, žijící na ulici. Vlastně už nejsou dětmi a většina z nich už má střechu nad hlavou, ale jedno mají společné: na ulici žili.

Maria Speth |foto: Eva Novak

Všichni v rozhovorech potvrzují důvody útěku z domova: rozhárané rodinné poměry, drogy a samota. Devět mladých – na ulici předčasně dozrálých protagonistů – se zpovídá před kamerou. Devět různých biografií – od poměrně neškodné až po zdrcující, vyprávěné z hlediska devíti osobností. Krizové situace, na jejichž překonání byli někteří z nich vybaveni pověstnými devíti kočičími životy.

Téma jistě zajímavé, ale také již mnohokrát zpracované. Jedna z možností, jak zaujmout diváky, je bezesporu nový způsob prezentace tohoto stále aktuálního a ožehavého společenského problému. To byla jistě také intence režisérky Marie Spethové. Její film neukazuje ani centimetr chodníku, ani cípek nebe, natož pak podmostní útočiště dětí ulice. Natočila ho totiž kompletně ve studiu. V puristicky bílém interiéru, vybaveném jenom židlí, na které ten který protagonista sedí. Film je samozřejmě černobílý, to se jaksi rozumí samo sebou.

Toto pojetí je v příkrém protikladu k dokumentům jejích filmařských kolegů. Žádný z nich by se dobrovolně nezřekl záběrů prostředí, v kterém se hrdinové filmu víceméně nedobrovolně ocitli a jehož ukázky jsou jistě pro nezasvěcené, tedy filmové diváky, velmi efektní. V žádném německém dokumentárním filmu nesmí tyto záběry chybět – staly se téměř jakousi nutností hodnověrnosti...

Faktem je, že při natáčení ve studiu dochází k zjednodušení, až bagatelizaci vážného tématu. Bylo by třeba ponechat jim alespoň něco málo z původního uličního outfitu, v rámci zachování věrohodnosti. Zde dovádí režisérka svůj záměr úmyslné sterility ad absurdum – čistí a nažehlení protagonisté působí často přehnaně esteticky a především nevěrohodně a stylizovaně. Přesto zůstává film zajímavým a až téměř celých sto minut poutavým. Postarají se o to výborné monology mladých protagonistů, do kterých režisérka minimálně zasahuje.

Jedna dívka vypráví, že jejího nezaměstnaného otce zajímaly jen výsledky ve škole, stále ji nutil být lepší a lepší – chtěl vyrovnat svůj vlastní deficit. Její matka měla první dítě velmi brzo a moc pila. „Když se narodíš v takové rodině, máš nulové šance.“ Slyšíme příběh dívky, která žije na ulici a hraje na violoncello, anebo jak žije pankáčka, která léta žebrala a dnes je jejím největším přáním, aby žádné z jejich pěti dětí nešlo v jejích stopách. Nasloucháme vyprávění ženy, která žila na ulici, byla drogově závislá a dnes má byt, ve kterém udržuje aseptickou čistotu.

Bylo by dobré, kdyby tento film alespoň trochu napomohl při odbourání předsudků a zaujatosti vůči pankáčům a bezdomovcům. Díky autentickým, výtečným výkonům mladých protagonistů by se to snad částečně mohlo podařit.

„Neun Leben“, německý dokumentární film, režie: Maria Speth, 109 minut