Miroslav Horníček. Legenda, která by v sobotu 10. listopadu oslavila sto let
Herec, spisovatel, dramatik, režisér, výtvarník, fotograf, glosátor, skvělý komik i moderátor. Tím vším byl plzeňský rodák Miroslav Horníček.
Srdce publika si jako autor a herec nezískával jen na divadelních prknech, ale i ve filmu nebo v televizi. Ať už se prostřednictvím tvorby vyjadřoval k životu, druhým lidem či k sobě samému, dělal to inteligentně, s radostnou až dětskou hravostí, lehkostí a vtipem. Právě pro vytříbený smysl pro humor a ironii se stal Miroslav Horníček nejen divadelní legendou. Dnes si připomínáme sto let od narození této renesanční osobnosti.
Setkání s Janem Werichem považoval Miroslav Horníček celý život za velký dar. Právě s ním a vedle něj se podle mnohých našel jako herec, improvizátor a klaun. Po šest let - od roku 1955 - zastupoval po jeho boku party Jiřího Voskovce v legendárních hrách Osvobozeného divadla. Na Forbíně Divadla ABC společně s Werichem vystupoval i v předscénách - třeba v té k Baladě z hadrů.
Jiří Suchý: Člověk z půdy
Unikátní nahrávka z rozhlasového archivu, v níž uslyšíte vedle Jiřího Suchého také Miroslava Horníčka, Reného Gabzdyla nebo Marii Poslušnou. Poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.
Přestože se svým předchůdcem byl často, někdy i nespravedlivě srovnáván, Werich Horníčka pokládal za pohotového a inspirativního hereckého partnera. Říká ředitel divadla Viola a svědek části Horníčkova života Robert Tamchyna. „Horníček měl velký dar inspirovaného herectví. Jiří Voskovec se stal hercem v průběhu života, ale Miroslav Horníček už k Werichovi přišel jako vyzrálejší herec. Navíc měl přirozenou schopnost reakce ke svému hereckému partnerovi.“
Svou divadelní dráhu ale začal Miroslav Horníček mnohem dřív. Jako herec získával zkušenosti nejprve v Městském divadle v Plzni, později působil v divadle Větrník i v Divadle satiry. Mezi lety 1949-1955 byl členem činoherního souboru Národního divadla. V angažmá v ND se začal častěji realizovat jako autor, psal kratší dramatické texty nejen pro sebe, ale i pro své kolegy. Psát ale podle svých slov začal ve skutečnosti dřív než hrát.
Začal jsem dřív psát než hrát. Už jako student jsem psal povídky, které vycházely v plzeňských novinách. Naštěstí pod pseudonymem, takže jsou nepolapitelné. Už v Národním jsem psal literární kabarety, které jsem dělal s Jiřím Šlitrem, Františkem Filipovským nebo Miroslavem Lipským. O spolupráci si tehdy dokonce řekl i Karel Höger.
Miroslav Horníček
Polohu píšícího herce a hrajícího autora Horníček plně realizoval až po skončení spolupráce s Janem Werichem. Přelomovou byla kabaretní hra Tvrďák. Napsal ji v roce 1960, a společně s novým jevištním partnerem - Milošem Kopeckým - ji prostřednictvím improvizací bohatě rozvinul. Proslulé, divácky populární představení zahráli v řadě českých i slovenských divadel.
V šedesátých letech se Miroslav Horníček našel i jako jedna z osobností Divadla Semafor. Jako herec a zpěvák tu vystupoval už v roce 1959 v další legendární hře Jiřího Suchého Člověk z půdy.
V šedesátých letech ztvárnil Horníček řadu rolí i ve filmu. Mimořádné popularity dosáhly i jeho televizní pořady - například Hovory H, v nichž bezprostředně rozmlouval s publikem i hosty. Diváci milovali i seriál Byli jednou dva písaři z počátku 70. let. Horníček v něm s Jiřím Sovákem vytvořil nezapomenutelnou komickou dvojici hravých podivínů. V nastupujících dobách normalizace ale neměl příliš prostoru k herecké seberealizaci. A tak se věnoval literatuře. Napsal více než dvacet knih, mimo jiné Chválu pohybu, Listy z Provence nebo Jablko je vinno. Tematickým středobodem jeho dramatických i fejetonických textů byly podle Roberta Tamchyny ženy. „Ať už jsou to Dobře utajené housle, ať už je to Setkání s Veronikou napsané pro Moniku Švábovou, ať už je to jeho Don Juan, tak žena je určitě středobodem dialogu, je to jakýsi spojující prvek.“
V době normalizace pak Horníček rozvinul i další vášně. Realizoval se třeba i jako výtvarník, a to - inspirován Maxem Ernstem, Jindřichem Štýrským nebo Toyen - prostřednictvím surrealistických koláží. Jeho velkým koníčkem, nebo spíš koněm, jak sám říkal, bylo i fotografování a fotografie.
Mám velmi rád fotografii lidí, a to lidí v určité situaci. V dialogu, ve sporu, v nějakém přibližování se. To je můj velký koníček. Chodit, koukat se po lidech a krást jim jejich malé, nepostřehnutelné okamžiky.
Miroslav Horníček
Přestože Miroslav Horníček byl renesanční umělec, do srdcí a myslí lidí se zapsal především jako geniální glosátor a komik, člověk s nevyčerpatelným smyslem pro humor a vtip. Humor ho provázel celým životem, byl jeho vášní, lékem, filosofií. Prostředkem, jak se lidsky dotknout i těch nejpalčivějších problémů člověka a světa.
