Město, sex, třída. Post-punkový intelektuál Jarvis Cocker z Pulp svá témata neopouští

Jarvis Cocker vyrůstal na předměstí továrního Sheffieldu. Zažíval nudu a odcizení, ale pocit spiklenectví měl při poslechu pořadu slavného moderátora Johna Peela na veřejnoprávní BBC. Slýchal tu post-punkové kapely jako The Fall a zhlédl se v jejich frontmanovi Marku E. Smithovi – a oslňovaly ho strašidelné texty písní o Manchesteru, kde se odrážely třídní války, proměny města a jakýsi magický realismus na amfetaminech. Cocker měl stejný zápal pro diskotéky. Proto ještě na střední škole založil kapelu Pulp.

Pulp na sebe upozornili až v 90. letech během hitparádových závodů mezi kapelami Blur a Oasis. Závody, které si vymyslely hudební časopisy, aby zvedly prodeje, pro mnohé vyhráli právě Pulp. Z Jarvise Cockera ale mainstreamovou hvězdu udělalo vystoupení během předávání cen Brit Awards v roce 1996, kde přerušil spasitelské a kýčovité vystoupení Michaela Jacksona – pobíhal po pódiu a honila ho ochranka. V nedávném rozhovoru vzpomínal, že se poté chvíli nemohl ukázat na veřejnosti – a do jisté míry mu to prý připomněla současná karanténa.

Pulp se sice rozpadli v roce 2002 po albu We Love Life, ale některé jejich songy jsou věčné. Na nahrávce se Cocker nejvíc přiblížil svému vzoru z The Fall a to konkrétně v písni Wickerman – kde je v hlavní roli post-industriální město. Více než osmiminutová píseň vypráví o řece, která neprotéká Sheffieldem, ale raději pod městem. Prohánějí se tu čarodějnice a řeka je cítit zavřenými továrnami. V písni Sheffield: Sex City z roku 1993 se zase neobvyklým způsobem prolíná sex a ubranismus. „Ta budova zněla jako hromadné orgie,“ vypráví tu Cocker, který je tu v roli pozorovatele a naslouchá sídlišti v dělnické čtvrti, kde bytovky mají tenké stěny.