Martin Nawrath: Vnitřní klimatická nouze

Britský parlament jej jako první zákonodárný sbor na světě začátkem května vyhlásil. Něco se děje. Přihořívá! Přituhuje? Záleží na úhlu pohledu.

Martin Nawrath: Nepodstatná jména

• Upravit
• Smazat

Dobrý den, s pozdravem. Dobrý den, s pozdravem. Tak nějakou takovou mantru jsem používal a někdy ještě používám pro začátky a konce svých dopisů.

Stejně by se dalo napsat, že vše běží dál, stále stejně. V pondělí půjdeme do práce a o víkendu na výlet. Opalovací krém jen případně vyměníme za pláštěnky. Ocitli jsme se ve zvláštní situaci. Dostali jsme se do bodu, kdy se mohou lámat dějiny. Nebo se taky nemusí stát nic zásadního. Jsme v nevyzpytatelném a nerovnovážném stavu. Ve stavu bezvětří, kdy jakýkoliv silnější poryv větru jedním směrem může rozhodnout. Určit směr.

Už jen to nahlas si připustit, že jde skutečně o hodně, v nás může vyvolávat paniku. A není divu. Jak se mám zachovat? Kdo chce, má mnoho návodů k tomu, jak svou uhlíkovou stopu snižovat. Je to hodně úkolů a nelehkých úkolů. Nejezdit autem? Neletět už nikdy k moři? Opravdu? Vážně? Co tomu řekne rodina, kamarádi? A tak nás určitě stokrát při řešení osobních dilemat napadnou věty: „skutečně musím, je to nutné, je to opravdu tak vážné?“ Musím být zrovna já tak důsledný? Vždyť zrovna já nežiji tím nejrozmařilejším, rozuměj energeticky nejnáročnějším způsobem.

Mohu také podpořit studenty, mohu jít demonstrovat s rodiči, divadelníky, vědci. Možná se ale stydím, demonstrování nemám úplně v krvi. Nesedí mi vášnivé projevy, skandování, hesla. Navíc toho mám tolik. Práce nepočká, šéf nepočká, nikdo mi nenapíše omluvenku. Jedině já sám. Jestli je to tak vážné, měl bych, měl bych dělat maximum, možná bych do práce neměl chodit vůbec a dělat něco jiného. Možná něco úplně jiného. Ale má to smysl? Změní se něco?

Martin Nawrath: Tanec bez duše

• Upravit
• Smazat

Začalo to nevinně, ba krásně. S dcerou jsme si zašli na venkovní divadélko pro děti.

Krize kolem stavu naší planety už asi některé z nás uvedla do stavu emocionální, tedy vnitřní klimatické nouze. Tento výjimečný stav již byl v našich duších vyhlášen bez ohledu na vlády a parlamenty. Více či méně vědomě toto znervózňující bezvětří útočí na všechny naše dosavadní jistoty a představy o správně žitém životě, o správně fungujícím a uspořádaném světě. Může vyvolávat řadu reakcí, naštvaností počínaje a smutkem a apatií konče. Pojem environmentálního žalu se ze dne na den dostává na titulní stránky novin.

Ropou a kávou dobře namazaný stroj naší horké ekonomiky nám ale nedává moc na vybranou. Určuje tempo našich kroků a rozhodnutí. Svítí v něm kontrolky hypoték, složenek a bankovních účtů. Není tam moc místa pro nádech, výdech a zastavení. Za rovnocenného soupeře se mu umíme postavit často pouze o pátečním večeru nebo s alkoholem či prášky v krvi. To už ale určitě stačit nebude.

Stav vnitřní klimatické nouze nás přivedl k zásadní otázce, kterou je tak těžké, až skoro trapné vyslovit nahlas. Kdo je vlastně člověk a jakou roli hraje v příběhu Země? Přivedl svůj domov na pokraj zkázy a nyní stojí před koanem, přetěžkou hádankou. Bude žít člověk nebo jeho domov, bez kterého se ale neobejde? Není to dilema jak vyšité z nějakého mýtu nebo pohádky? Není to příběh hodný následování a prožití se vším všudy? Není to téma silnější, než všechny příběhy televizních obrazovek a počítačových her?

Martin Nawrath: Magicae ludum (Kouzelná hra)

• Upravit
• Smazat

Když vyjdete v Želivě do kopce k jedné z mnoha místních kapliček, otevře se vám výhled na celou obec, včetně překrásného premonstrátského kláštera a také části fotbalového hřiště.

Možná, že vědomě a odvážně nastoupit do tohoto příběhu je přesně ten druh adrenalinu, který nás může převést tím podivným bezvětřím, kdy se děje vše a nic. Je to dilema, ve kterém nestačí jen argumenty vědy, které jsme vlažně poslouchali desítky let. Musíme na pomoc, tak jako každý správný pohádkový hrdina, přizvat srdce, intuici a představivost. Musíme vymyslet něco, co ještě nikdo před námi nevymyslel. Je to skoro nemožné.

Vnější i vnitřní klimatická nouze nás přivádí do situace, ve které vše záleží na každém kroku a rozhodnutí každého z nás. Současně tou úzkou stezkou nemůže nikdo projít sám. „Já“ je vše a nic. Já jsem vše a nic. Já potřebuji vás, a vy potřebujete mě!