Martin Bedřich: O sv. Janu pod Skalou a kráse dolů

Vápencové skály, meandrující potoky, tušené jeskyně s krápníkovou okrasou. Tajemné sluje, podzemní vody, stejně jako krásné vyhlídky, modrá, zelená a bílá. Svatý Jan pod Skalou v předjarním teplém dni, na plné návsi se skoro nedá zaparkovat.

Čtěte také

Martin Bedřich: Pleskotovo kyvadlo

Skupinky výletníků se trousí po cestách, většina míří ke kříži na strmém vrcholu. Barokní klášter přilepený na skále, s poustevníkovou jeskyní a léčivým pramenem. Kámen, voda, nekonečné nebe. Barokní básník Bridel o tom psal: „Ó samotné hory / mého Pána dvory / Ó bez hluku místo / budeš mně za město / Hájové, lesové / krásní pahrbkové / Ten váš obšírný plac / bude mně za palác.“ Akord přírody, historie a spirituality.

Z vyhlídky nad krajem se dá pěšky udělat ještě jiný okruh, přes nepříliš vzdálený lom a starý vápencový důl. Barokní vesničku s mariánským sousoším rychle střídá scenérie jak z nějaké kovbojky, nebo aspoň foglarovky. Vysoké kamenné stěny, šedé, žluté až rudé, hluboké strže, osamělé balvany, mezi nimi úzkokolejka, dehtem vonící staré pražce. Na jejím konci specificky malebný hřbitov staré důlní techniky, zrezlé vozejčky, bizarní stoje, sluncem vyšisované boudy a zamřížovaná ústí jednotlivých slují.

Logo|foto:Český rozhlas

Na první pohled dva zcela odlišné světy. Ale jen zdánlivě. Svatý Ivan nebo Jan přišel do panenského kraje, sestoupil do jeho nitra, do přírodní travertinové jeskyně, vyhnal z ní ve jménu importovaného světonázoru po souboji ďábla a vynesl z ní duchovní impulz, který krajinu kolem proměňoval další stovky let. Barokní doba dovršila toto setkání, setřela hranice mezi přírodním a umělým, prvotní akt násilí byl odpracován poctivým životem, klášter, kostel, vesnice kolem jsou už neoddělitelné od skal a nebe okolo.

Ale stejné je to s oním dolem. Už od antiky lidé kroutí hlavou nad tím, jestli je v pořádku takto znásilňovat zemi, kutat a vrtat v ní, nota bene ve jménu kořisti, kterou z jejího lůna vytrhnou. Ale i takový zásah může nakonec vést k tomu, že se nějaké místo – které nikdy nebude bez lidí, jako nebude nikdy bez přírody – promění v něco nového, o nic méně kouzelného, prodchnutého vynalézavostí, fortelem, fascinující technickou dovedností. A ekologové už dlouho upozorňují na to, že rozumně dimenzované, byť klidně radikální zásahy do přírody mohou v překvapivé míře pobídnout růst diverzity, pestrosti, nových projevů života.

Součástí poutního areálu Svatý Jan pod Skalou je i jeskyně svatého Ivana a skalní kostel - |foto:archiv Svatojánská společnost

Hodně se dnes mluví o ekologických úzkostech a studu některých lidí, že vůbec existují a svým životem ovlivňují okolí. Myslím, že se v tom ztrácí něco podstatného. Jako je krásná umělecká tvorba, je-li nesená vnitřní opravdovostí, která z principu vede k respektu k tomu, z čeho se tvoří, tak je krásné být součástí toho, když se přetváří svět kolem nás. Ať jde o zabydlování jeskyně prvními lidmi, sv. Ivanem nebo horníky ve vápencovém dole. Aby však byl výsledek aspoň trochu harmonický, musí být určitým způsobem zachováno měřítko. Člověk si při vší své práci musí neustále připomínat, že je jen hostem na této krásné zemi. Tváří v tvář vápencovým skalám Českého krasu, které zde miliony let sedimentovaly v pravěkém moři, to není zas až tak nepředstavitelné.