Markéta Pilátová: Starý Fordův hotel
Do Big Bay je to odevšad daleko. Malá vesnice, kde není ani tři sta obyvatel, má ale něco, co běžné americké vesnice nemívají. Velkolepý hotel. Postavil ho Henry Ford, který miloval Severní Michigan a jezdil sem odpočívat do kouzelné krajiny plné jezer a lesů. Krajinu taky ničily jeho továrny a pily, ale to se v té době považovalo za snesitelnou úlitbu pokroku.
Sotva jsme sem přijeli a zaposlouchali se do zvonkohry bílého, katolického, dřevěného kostela, naproti kterému je stejně bílý, dřevěný, luteránský kostelík, vynořil se z místního baru pán v montérkách a představil se jako Charlie. Ten bar mu patří a je to slavný bar. V jeho útrobách je kobka, kde věznili vraha. Big Bay je totiž slavná taky tím, že se tady natáčel film Anatomie vraždy.
Čtěte také
„A musíte vidět hotel a Marka,” říká Charlie a vede nás do hotelu, kam bychom se nikdy sami nevydali, protože je to ehm... mimo naši peněženku. Ale dřevěná jídelna s krbem a velkými okny, kde nad barem běží ve smyčce Anatomie vraždy je útulná a hned za ní je honosný salon a v něm Mark Bevins. Ten je teď novým majitelem hotelu a snaží se tuhle historickou památku, která tak trochu stagnovala, zase udělat středobodem Big Bay. Provází nás hotelem, kuchyní, pracovnou, ale taky sklepem, kde hodlá vybudovat další bar.
Zatím jsou to ponuré místnosti plné původního, zchátralého vybavení. A hned mi taky naskočí všechny ty seriály, v nichž naivní turisty někdo vyláká do sklepa a tam je rozčtvrtí. Jako by mi Mark četl myšlenky, vesele prohodí, že turisty sekají sekáčkem na maso, ale někde jinde.
Čtěte také
Tenhle vitální chlapík v hotelu organizuje taky digitální vzdělávání pro seniory a koncerty. Na jeden prý musíme přijít. Namítáme, že si jeho hotel nemůžeme dovolit, mává velkoryse rukou a dostáváme klíče od pokoje. A pak se mi splní zvláštní sen, o kterém jsem ani nevěděla, že ho mám. Kdysi jsem totiž napsala román Tsunami blues a je mimo jiné a hlavně o blues. A když jsem ho psala, tak jsem si představovala všechny ty bluesmany a jejich první elektrické kytary, četla bluesové texty a říkala si, že bych někdy v Americe chtěla slyšet tahle dřevní blues hrát.
Do sálu, kde měl být koncert, se ale nikdo moc nehrnul. Dva vousatí chlapíci si tam cosi chystali, a když začali hrát, bylo nás v sále pár. Ale najednou jsem byla zase uprostřed rešerší na román. Slyšela jsem naléhavý, kvílivý zpěv, štrachání na starou valchu, elektrickou kytaru a ocitla jsem se rovnýma nohama na prašných cestách, v jižanských bažinách, na polích s otroky, v lesích s vlky a medvědy v dávné Americe, plné možností, která, jak říkal Arnošt Lustig, je krásná a strašná.
Čtěte také
Ale ten večer se mi zdála krásná. Asi za hodinu sál tančil a vibroval a vousatí, nemluvní chlápkové do sebe obraceli drinky a jedli pizzu a hráli až do rána. A někde u krbu, zaboření v kožených sedačkách usrkávali z nóbl koktejlů dva duchové v letních oblecích – Henry Ford a jeho přítel Thomas Edison a pili ze svých broušených sklenic a jejich oči, tolik upřené do budoucnosti, viděli znova ten starý hotel minulosti, zářit a lesknout se v hladinách všech okolních jezer.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
