Luigi Pirandello: Ve víru

Luigi Pirandello (1867–1936) byl italský dramatik, prozaik a básník, představitel moderny a nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1934. Narodil se na Sicílii v bohaté rodině majitele sirných dolů, dostalo se mu exkluzivního vzdělání, které dokončil v Německu. Roku 1897 přijal místo na katedře stylistiky v učitelském ústavu v Římě. Tehdy začal pracovat na svých prózách, z nichž nejznámější je román Nebožtík Mattia Pascal, a rozvíjet v esejích svoji teorii humoru.

Podle Pirandellova názoru je povinností umělce odhalit rozpor mezi jevem („maskou“) a podstatou („tváří“). Stržení „masky“ může zpočátku vyvolat smích, další analýza však vede k tragickému poznání podstaty „tváře“. V osobním životě bylo však toto tzv. humoristické období Pirandellovy tvorby poměrně nešťastné, neboť bylo tragicky poznamenáno duševní chorobou jeho ženy.

Účinkuje Jiří Ornest|foto: Martin Velíšek

Pirandellovy umělecké principy se projevovaly nejprve v jeho prózách, plně se však rozvinuly až v jeho divadelních hrách. Roku 1921 mělo v Římě premiéru drama Šest postav hledá autora, patřící do tzv. trilogie „divadla na divadle“ (další části tvoří hry Každý má svou pravdu a Dnes večer improvizujeme). Pirandello zde stírá hranici mezi jevištní fikcí a skutečností, zpochybňuje jistoty skutečného světa a vtahuje diváky do děje, aby cítili spoluzodpovědnost za problémy, o nichž se jedná. Tato hra spolu s tragédií Jindřich IV. zajistila Pirandellovi mezinárodní věhlas.

Roku 1924 vstoupil Pirandello do fašistické strany. Těžko říci, zda spisovatelův příklon k fašismu byl výsledkem kalkulace, jak získat publicitu a přístup k dotacím, nebo zda skutečně platila jeho vlastní slova „jsem fašista, protože jsem Ital“. Nelze však nevidět, že díky Mussoliniho podpoře se stal roku 1925 ředitelem římského divadla Teatro d'Arte.

Námětem Pirandellových děl jsou bizarní, nevypočitatelné a absurdní příběhy s podivínskými postavami plnými prudkých vášní a zvratů. Roku 1929 byl jmenován členem Italské akademie a roku 1934 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „za jeho smělou a duchaplnou renesanci dramatického a scénického umění“ (citace z odůvodnění Švédské akademie). Při návratu ze Stockholmu navštívil i Prahu.

V řadě Klasická povídka dnes nabízíme jeho text nazvaný Ve víru.