Král tančí

Ludvík XIV. je pro každého spjat s termínem "král Slunce" a s představou absolutistického monarchy nemilosrdně likvidujícího nepřátele a zrádce, rozvracejícího spiknutí a v neposlední řadě milujícího umění, kterému dal politický rozměr a používal ho ke zvýšení vlastní popularity. Barokní radovánky, tance, balet a hudba se za jeho vlády dočkaly nebývalého rozkvětu, jak u prostého lidu a měšťanstva, tak u šlechty. Lidé dnes zvučného jména, jako Moliére a Racin, nacházeli u Ludvíka umělecký azyl, ze kterého v duchu volnomyšlenkářství útočili na církev a dobré mravy. K nim patřil také italský skladatel Jean Baptiste Lully, jedna z ústředních postav novodobého barokního filmu Belgičana Hérarda Corbieua ( Farinelli), režiséra s celoživotní vizí propojení filmu a hudby do jednoho organického celku.

Film je vyprávěn zestárlým Lullym, který ve svých posledních hodinách vzpomíná na první setkání s tehdy mladičkým, teprve čtrnáctiletým Ludvíkem XIV. Řečeno bez obalu, Lully se do Ludvíka okamžitě zamiluje, přitahuje ho jeho dětský vzhled a klíčící zájem o tanec a hudbu. Léta ubíhají: Ludvík uzurpuje korunu pro sebe, dospívá, zdokonaluje se v politice i v tanci, a Lully je neustále krok před ním, aby mu podal pomocnou ruku hudby v nejtěžších situacích. Lully hraje (podobně jako komerční rádia) všude: na večeřích, ráno, na plesech, když je panovník nemocný, při jeho milostném aktu, pomalu se transformuje do nepostradatelného zástupu nejvyšších dvořanů. Do jednostranného vztahu vstupuje Moliére se svými hrami, a aniž by si to někdo uvědomil, promítají se na plátně revoluční události ve vývoji tance, divadla a politiky. Mužský milostný trojúhelník, ovšem ne sexuálního charakteru, je na světě. Lully se ovšem nedrží jen hudby a tance: homosexualita a obcování se všemi v divokých orgiích mu nejsou cizí. Povýšenecky přebírá dvořanům milenky a zaplétá se stále hlouběji do intrik, ze kterých je pro něj snadného úniku: stačí Ludvíkovi zahrát a panovník nad všemi prohřešky zavře oči. Ani fingovaná vražda nedokáže Lullymu sebrat živnou půdu pod nohama. Ludvík se v průběhu filmu stává politickým symbolem státu, Moliére moudří a upadá do záchvatů turberkulozního kašle, který předznamenává smutný konec umělcův, a ten se opravdu dostaví při premiéře hry Zdravý nemocný. Jedině ambiciózní a arogantní Lully se nemění, stále žije jen prostřednictvím hudby a lásky k panovníkovi.

Barokní film je automaticky spojen s představou dekadentních radovánek, ponuré temné atmosféry a intrikářského dvora – zvlášť toho francouzského. Corbieu o nic podobného nestál. Upřímně řečeno, nebýt desetileté práce na scénáři, nedokázal by Corbieu ani pořádně zformovat postavy. Do hlavní role totiž obsadil hudbu, opouštějící přidělené místo na pozadí filmu, v nádherně bombastickém duchu, kterému se ani Basil Poledouris s Conanem nemůže vyrovnat. Odpověď naleznete v historických knihách: je to jedna z bitev, které energický Ludvík vyhrál. Baroko bylo obdobím hledání spojitostí mezi přírodou a člověkem, ze kterého vycházely nové symboly. Pro příklad: tanec planet, uvedený ve filmu, má významný historický podtext, symbolizuje přitom vládu panovníka – Slunce nad přemoženými nepřáteli – planetami. V podobném symbolismu se nese spojení filmového obrazu a zvuku, snad nejpatrnější ve dvou klíčových sekvencích, ve kterých hudba dává bláznivě úderný podtón smrti Alžběty Rakouské, a podruhé, když hudba spojuje dvě paralelní události: narození dítěte a uzdravení Ludvíka ze záchvatů zimnice. Tempo filmu je v těchto případech urychleno klipovými střihy a samotná hudba získává rozměr barokního rocku, a to jsou přitom použity pouze nahrávky z Lullyho oper Isis, Amasis a Armide. Obraz ani příběh nepokulhávají pozadu, i když filmové zkratky jsou někdy těžko pochopitelné, jako když se Lully v žárlivém berserku vydává řezat do mrtvol na bojišti – kde se tam ta bitva vzala? Proč tam je? Odpověď neleží ve filmu, ale v externích zdrojích. Film dělá s divákem něco neuvěřitelného: nutí ho sáhnout po historických knihách a doplnit filmové mezery historickými souvislostmi. Intrikánské zápletky jsou pochopitelně vymyšlené, stejně jako dramatizace vztahů mezi postavami, nicméně existence hrdinů, včetně těch vedlejších, je historicky dokázána. Svým způsobem Corbieu lidi nejen baví, ale také poučuje.

K plné propracovanosti patří kostýmy a hra se světlem v masivních prostorách tanečních sálů a paláců. Kdyby nebyla pozornost publika upoutána zvukem a nutností stíhat titulky (zvuk je francouzský), ocenili by jistě i kostýmy všech dvořanů, včetně vyšňořeného Lullyho a noblesního Ludvíka či zemitého Moliéra. Do kostymérů produkce zřetelně vložila nejen velkou zodpovědnost, ale hlavně velké peníze, protože zámecké slavnosti i dýchánky jsou jako vystřižené z fotek cestovatele časem. Věrohodnost je zkrátka stoprocentní. Obsazení hlavních rolí je výstižné, francouzští herci mají pokaždé něco do sebe – snad díky tomu, že jsou tak odlišní od sériových vojáků Hollywoodu – a v Král tančí jsou výborní. A není sebemenšího důvodu to slovo rozebírat dál. Stěžovat si nebudete. Nespokojení možná budou hledači nihilismu a dekadence, ti, kteří nadšením nadskakovali při Greenwayově Umělcově smlouvě. Corbieuovy zájmy leží v dimenzi, která má s obrazem jen málo společného.

Král tančí je okouzlující film. Možná je to tím, že jsou kina v poslední době přehlcena americkými dojáky, akčňáky, scifárnami, bláboly všeho druhu a nepochopitelnostmi, které mají za cíl udělat z diváka blbce a dokázat mu, že režisér si může dělat, co chce, jen aby byl film alespoň trochu rozporuplný (například Burtonova Planeta opic). Král tančí je úlevným povznesením nad výbuchy, papundeklové lásky a steroidové chlapáky. Corbieu si splnil část svého snu a velmi výmluvně ho z plátna předává dál. Nedivte se proto, když po odchodu z kina budete cítit těžce definovatelný pocit, který se dá popsat jen jako filmové uspokojení. Král tančí prostě stojí za to – zvlášť když má premiéru ve stejný den jako monstrózní příklad hlouposti - Zvíře.

Související odkazy

česká stránka včetně celorepublikového přehledu promítání filmu

oficiální stránka

IMDb.com

Král tančí (Le Roi Danse, Fr/Belgie 2001)

Hrají: Benoit Magimel (Ludvík XIV.), Boris Terral (Lully), Tchéky Karyo (Moliére)

Scénář: Eve de Castro, Andrée Corbieuová, Gérard Corbieu

Kamera: Gérard Simon

Hudba: Jean-Baptiste Lully

Režie: Gérard Corbieu

115 minut, titulky V kinech od 20. září 2001