Když splývá boj o moc se zločinem

Jak je zřejmé ze tří dílů Jindřicha VI., na které příběh navazuje, zločin a politika se v této společnosti spolu pářily už dřív. Richard III. je jejich plodem. Zvlášť v podání Richarda Krajča. Jeho Gloster není mistr machiavelistické přetvářky, ale deprivant, který nikdy nepoznal, co je to láska (i jeho matka, ztělesněná Ivou Janžurovou, ho razantně odmítá), a který za každou cenu musí mít svou drogu - moc. Ve stále větších a větších dávkách, až nastává absťák - ruce se chvějí, tělem i tváří šlehá křeč.

O moc jde ale všem. I když jí třeba jen přisluhují - ať již s noblesním nadhledem jako lord Hastings Jiřího Štěpničky či naopak se změkčilou servilností jako vévoda Buckingham v podání Davida Prachaře. A nakaženy tímto chtíčem jsou i ženy - všechny ty lkající královny, jejichž synové a muži se s jejich vydatnou pomocí vzájemně vyvražďují. Královnu Annu, jejíhož muže Richard zabil, nesvede - jak je zřejmé z chladu Sabiny Králové - slavný a erotickým podtextem nesený Richardův monolog nad rakví jejího tchána, ale majestát koruny. A jak zklamané královně Alžbětě v minuciózním podání Jany Preissové dokáže vábnička moci narovnat záda! Koho jediného už nedokáže moc svést, je nejstarší z královen Markéta - Kateřina Burianová svým skvělým výkonem (jímž jakoby slavila své letošní životní jubileum) vytváří z této postavy mytický antipod Richarda: proti zosobněnému Zlu Lítice, bohyně msty.

Richard Krajčo (vévoda z Glostru, později král Richard III.) a Jana Preissová (královna Alžběta)|foto: Národní divadlo

Režisér a šéf činohry ND Michal Dočekal svým nastudováním této první Shakespearovy tragédie (v ND se naposledy dávala před 90 lety!) opět potvrdil, že umí dokonale skloubit spektakulárnost útočící na divákovy smysly s promyšlenou interpretací smyslu dramatického textu pro současnost. Tvárným prostředkem je mu při tom zjevná i skrytá symetrie, uplatňující se ve významové výstavbě i ve výrazových prostředcích inscenace - včetně scény Davida Marka a kostýmů Zuzany Krejskové, jež podtrhují souvztažnost dávného příběhu s dnešními dny. Tato symetrie vrcholí na scéně před rozhodující bitvou u Bosworthu. Obdobně jako v magickém zrcadle M. C. Eschera je místo střetu znepřátelených stran protnuto průhlednou stěnou a figury Yorků a protilehlých Tudorů činí zrcadlově totéž. Vítězný Richmond, jenž měl dle Shakespeara konečně přinést mír, je stejným uzurpátorem jako Richard III. Zatímco Krajčo v červeném, Jan Dolanský v modrém. Mrtvoly protivníků nejspíš budou stejně jako za Richarda (a v dnešní době) nacpány do sudů. Ostatně podíváme-li se pozorně na onu do půlkruhu vyklenutou železnou stěnu, co je před námi na jevišti, nestáčí se imaginárně za našimi zády? - Nejsme my všichni nakonec v tom rezavém barelu, betonem v břečce, kde boj o moc a zločin jsou již stěží k rozlišení?