Karel Hvížďala: Franz Kafka a šedesátá léta

Začnu tím, jak to bylo se mnou a samozřejmě je třeba můj dnešní pohled brát s rezervou, protože od prvního čtení Procesu, kterým jsem tehdy začal, uplynulo víc než 60let.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Petr Oslzlý, motor Brna

A taky je pravda, že po knížce jsem sáhl kvůli tehdy módním debatám o absurditě a odcizení. Jenže Proces pojednává o „mrtvém městě“, které nemá jméno, ale dle popisu, v němž nalezneme řeku, most i ostrov, lze se s jistotou domnívat, že na mysli má Prahu, kterou se rád v noci toulal, a to mě zaujalo. Kafka tehdy bydlel v Bílkově ulici mezí Kozí a Pařížskou ulicí, kousek od Dvořákova nábřeží. Oskaru Pollakovi v dopise z roku 1904 napsal: „Praha nepustí. Ani Tebe, ani mě. Tahle matička má drápy.“

Protože v té době se i naše generace narozená za války nebo těsně po ní v noci ráda toulala Prahou, která byla krásná, ale pustá, oprýskaná, ospalá, bez neonů vyhaslá a mrtvá, nutně nás jeho vnímání města muselo zaujmout. Připomínala nám opuštěný chátrající zámek s hodinami bez ručiček, z nichž občas vyletí zvědavý rorýs. I proto nám Kafka byl blízký. Navíc v němčině věta: Tato matička má drápy zní mnohem sugestivněji Diese Mütterchen hat Krallen. Po vyslovení této věty s tvrdým rrr člověk drápy cítí na těle.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Otázka viny

Na co současné mladé generace asi zapomínají, či to ani netuší, Franz Kafka jako spisovatel, který psal německy, byl po komunistickém puči, až do mezinárodní Liblické konference, na počest 8O. výročí jeho narození v roce 1963, zakázaný. Kafkovo dílo do té doby bylo považováno za pokleslý produkt buržoazní dekadence, účelový mýtus ho kvůli tomu, že psal německy, proměnil v nepřítele. Na Západě patřil Kafka mezi nejvýznamnější a nejčtenější autory moderny. Jeho povídky v Praze kolovaly v samizdatu. Když v bývalé NDR šéfredaktor časopisu Sinn und Form Peter Huchel publikoval ještě v roce 1962, tedy rok před konferenci v Liblicích,  Sartrovu řeč o Kafkovi, byl na hodinu propuštěn.

Ale i na Západě to nějaký čas trvalo, než to, čemu se Kafka smál, a co považujeme za projev absurdního humoru, se stalo velice vážnou záležitostí a metaforou zla a násilí. Ale protože jsme v podobné absurditě žili, bylo nám to velmi blízké. Jak mi řekl právní filozof Jiří Přibáň, který Kafku takhle vnímal i v 80. letech minulého století: „Když Josef K. vysvětluje bytné Grubachové, že to jeho zatčení je omyl, který se jistě brzy vysvětlí... paní Grubachová mu namítne, že jeho případ je zcela výjimečný. Když se potom setká s malířem, který Spravedlnost maluje na příkaz soudců současně jako bohyni vítězství s křídly na patách a v běhu, vysvětluje mu Josef K., že tak to být nemůže, protože Spravedlnost musí být v klidu, jinak se váhy rozkolísají.“

Čtěte také

Karel Hvížďala: O třetím čtení

Jirku Přibáně samozřejmě zaujalo, že bohyně spravedlnosti inkarnovala do bohyně lovu. A to byl i případ české justice 50. let. Společnost se měnila a bývalí podnikaví továrníci, šikovní řemeslníci, výjimeční umělci a vzdělání právníci, kteří měli úctu k zákonům a ústavě, byli loveni jako divoká zvěř. Franz Kafka byl právník Dělnické úrazové pojišťovny a právě z tohoto prostředí těžil celý svůj tvůrčí život: zřejmě si jen trochu přifouknul to, co ve svém úřadě zažíval a na co se díval z velkého nadhledu.

Jenže Kafkův proces s malým p probíhá i v současné době. Zřetelně to formulují sociologové, když píší, že naše společnost sází na ryze empirické metody a emancipuje se od subjektivity. Důsledky lze již vidět v ekonomické, politické a praktické oblasti, kde je stále méně rozhodnutí přijímáno na základě zkušeností, rozjímání či pozastavení, které zjitří náš zrak i mysl. Místo toho se analýzy, scénáře, sběr dat a algoritmicky získané znalosti stávají stále důležitějšími, dokonce i partnerství a zdraví jsou ponechány datovacím a zdravotním aplikacím.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Nedožité sedmasedmdesátiny Karla Kryla

Jinými slovy: Problémem dnešní politiky, která se přesunula do faktické podoby, je samozřejmě v tom, že téměř nikdy neprodukuje jedinečnost a potřeby, které slibuje, ale ani nemůže vyřešit své názorové konflikty. Fakta nelze kritizovat. Naše společnost již není schopná reagovat na debaty s různými úhly pohledu a postoji, ale pracuje jen s „alternativními fakty“, podle nichž je pak třeba provést kontrolu faktů.

A to je přece typická Kafkova absurdita. Každá doba má jiné směšné i smutné stíny: Ta současná se potýká s nadměrnou nabídkou využití volného času, které nám nedovoluje využít přízeň okamžiku.