Kam by měla směřovat státní kulturní politika?
Vláda předsedy hnutí ANO Andreje Babiše schválila v pondělí 8. ledna novou verzi programového prohlášení. Ve vztahu ke kultuře se kabinet zavazuje respektovat a rozvíjet záměry a opatření Státní kulturní politiky na léta 2015–2020 s výhledem do roku 2025. V programu se také hovoří o zvýšení veřejných výdajů do oblasti kultury posílením rozpočtu Ministerstva kultury. Jaké priority by si podle představitelů kulturních oborů mělo nové vedení resortu předsevzít?
Zvýšení veřejných výdajů do oblasti kultury posílením rozpočtu Ministerstva kultury a také zvýšení platů pracovníků veřejného kulturního sektoru slibuje ve svém programu menšinová vláda Andreje Babiše. Další body se týkají přípravy novely zákonů o státní památkové péči, o Státním fondu kultury i novely zákona o kulturních památkách.
Novým ministrem kultury je Ilja Šmíd, který dříve působil například jako ředitel opery v plzeňském Divadle J. K. Tyla, v letech 1996–2006 byl ředitelem Pražské komorní filharmonie a v letech 2006–2012 pak ředitelem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Vystřídá tak ve funkci Daniela Hermana, který byl ministrem od ledna 2014 do prosince 2017 ve vládě Bohuslava Sobotky.
Podle ředitele Národního divadla Jana Buriana bude jedním z úkolů nastupujícího ministra vyřešit tolikrát slibovanou změnu legislativy v oblasti příspěvkových organizací, kterou by měl být nový zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře.
Žijeme v režimu, který dostatečně nestanovuje volbu statutárních orgánů, jsou příliš závislé na politických změnách, nemáme institucionalizovaný orgán, který by prováděl odbornou ekonomickou kontrolu, pracujeme výhradně s ročními rozpočty, což je třeba u velkých institucí vyspělých zemí nevídané. Potřebujeme větší volnost v tom, jakým způsobem se rozpočty tvoří a jakým způsobem se vkládají do mezd, protože naším základním kapitálem jsou lidé.
Jan Burian
Nejen ve vztahu ke mzdové politice příspěvkových organizací se k přijetí zákona o veřejnoprávní intuici v kultuře příklání i ředitel Národní galerie v Praze Jiří Fajt.
V současné době řešíme velmi dramaticky záležitost, která se ve stávajícím právním režimu jeví téměř jako neřešitelná, a to je personální politika. Potřebovali bychom nabrat nové lidi pro činnosti, které nám generují příjmy. My tak ale učinit nemůžeme, protože jsme vázáni systematizovanými příjmy. Situace je nešťastná, protože jsme neustále zařazováni pod pojem „státní úředníci“. Ale my nejsme státní úředníci, my máme kvalifikované lidi.
Jiří Fajt
Platy zaměstnanců v kultuře nejsou všude ještě ani na úrovni průměrného českého platu, byť se oproti roku 2013 zvýšily o zhruba 35 procent. O platech hudebníků mluvil ředitel neziskové organizace PKF – Prague Filharmonia,
Platy hudebníků jsou velmi podfinancovány. Mnohdy je to tak, že nástupní plat je okolo 18 až 19 tisíci korun hrubého. Až 90 % hudebníků proto hledá vedlejší příjem jako pedagogové nebo v dalším angažmá.
Radim Otépka
Dalším zásadním úkolem nastupujícího vedení resortu kultury bude podle předsedy Asociace nezávislých divadel Štěpána Kubišty nastavit financování kultury tak, aby tvořilo jedno procento státního rozpočtu.
O 1 % pro kulturu se mluví deset až patnáct let, všichni to vždy slíbí a nikdo to pak nedodrží. Podle mě je potřeba to zase připomenout, zvláště pak to, že politici tvrdí, že 1 % na kulturu už tam je. Není to ale pravda, protože do zmiňovaného 1 % jsou započítávány peníze, které jdou na vyrovnávání s církvemi. Tudíž nově je potřeba hovořit o 1 % peněz státního rozpočtu výhradně na kulturu.
Štěpán Kubišta
Zakladatelka a ředitelka Tance Praha Yvona upozorňuje na nutnost vytvoření programu podpory neziskového kulturního sektoru.
Neziskový sektor by si zasloužil program podpory, jako mají orchestry a divadla, v současné době i festivaly profesionálního umění. To znamená program na podporu těch zásadních subjektů – ať už jsou to kamenné budovy nebo soubory – které už dlouhodobě významně přispívají k rozvoji umění ve svém oboru.
Yvona Kreuzmannová
K navýšení finančních prostředků došlo v oblasti literatury, zvláště na propagaci české literatury v zahraničí. Potvrzuje to vedoucí koordinátor Českého literárního centra Ondřej Buddeus.
Důležitým krokem bylo, že se Česká republika rozhodla podílet se na knižním veletrhu v Lipsku, kde bude hlavním hostem v roce 2019. Veletrh v Lipsku je důležitá nejen evropská, ale světová platforma pro literaturu. Více se podporuje i vydávání českých knih v zahraničí, kde došlo k výraznému navýšení oproti předchozím létům.
Ondřej Buddeus
Úspěchů dosáhlo Ministerstvo kultury za vedení Daniela Hermana zvláště v oblasti investičních záměrům. V Praze se momentálně rekonstruují klíčové instituce, jako je Národní muzeum nebo Státní opera. „Ne tolik se ale daří v oblasti památkové péče,“ říká Rostislav Švácha, historik architektury z Akademie věd České republiky. Před památkovou péčí stojí podle něj velká výzva, tedy vyrovnat se se zajímavými stavbami z poválečného období.
Nejde mi o nic jiného, než aby z poválečné doby zůstal zachován nějaký reprezentativní soubor architektonických památek. Developeři už došli na to, že místa, kde se tyto památky nachází, jsou snadno získatelnou parcelou, což dokládá i v poslední době dosti diskutovaná kauza Transgasu. Proto by tady měly být památkové úřady, ale hlavně i Ministerstvo kultury, které se má těmto developerům postavit.
Rostislav Švácha
Čemu by se Ministerstvo kultury mělo věnovat v následujících letech v oblasti filmu, o tom mluvil ředitel Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava, Marek Hovorka.
Problém filmu je dnes ten, že přetrvává vnímání kinematografie jakožto zábavního průmyslu. Tak to bylo možná v začátcích kinematografie, ale pak se oddělily dvě linie, jedna umělecká a ta druhá, řekněme, obchodní. Ony se sice různě propojují, ale to neznamená, že by existovala jen jedna z nich. Když je pak film vnímán jen jako zábava, tak se pak třeba ani nedostane do školních osnov. Podle mě je před ministrem kultury úkol propojit filmovou výchovu s Ministerstvem školství. Je potřeba začít vnímat film a audiovizi jako součást kulturní historie, a tedy jako něco, co by se děti a studenti měli učit podobně jako dějiny literatury.
Marek Hovorka
