Jihoafrická hudba

Jihoafrická hymna si, podobně jako vlajka, klade za cíl dát zaznít, když ne všem, tak alespoň těm největším jazykovým a kulturním skupinám. Jazykově jsou přímo zastoupeni Xhosové, Zulové a Sutové, potomci nizozemských kolonistů Afrikánci a anglicky mluvící Jihoafričani. Také svým textem a hudbou hymna čerpá z různých a mnohdy nečekaných kulturních a historických zdrojů.

Mocný vliv na jihoafrické obyvatelstvo měly od 19. století kostelní písně křesťanských misií, které měly za cíl vytvořit „nového civilizovaného člověka“. V hudbě to sice znamenalo potlačení většiny tradiční africké hudby, ale také vznik bohaté moderní sborové hudební kultury. Mnohoznačný odkaz misií lze v jihoafrické společnosti a kultuře sledovat dodnes.

Africké léto na Vltavě: Velká kulturní oslava zapomenutého kontinentu

Od počátku 20. století se v Jižní Africe vyvinula unikátní jazzová tradice, která, podobně jako ve Spojených státech, odkud čerpala inspiraci, dlouho plnila roli městské populární hudby. Ať už hudebníci zůstali doma, nebo se uchýlili do exilu, představoval jemný destilát nejrůznějších jihoafrických a amerických stylů, který hráli, dokonalý protiklad apartheidních představ o rasové čistotě.

V nahrávkách afrikánských rockových kapel 80. let se zajímavě projevuje odpor proti autoritářství apartheidního státu, jak jej pociťovali tehdejší dospívající Afrikánci. Jako rasově privilegovaní se měli cítit jako vítězové, skutečnost ale byla složitější. V písních, které kreativně pracovaly s tradičními afrikánskými motivy, slyšíme touhu po nalezení nového obsahu afrikánské identity.

V elektronické taneční hudbě – house music a kwaitu – lze zase sledovat únavu z desetiletí trvající politizace kultury a touhu se už „jen bavit“. Kultura elektronické taneční hudby, jejíž různé styly jsou od 90. let vedle gospelu vůbec nejpopulárnější hudbou v zemi, výstižně vypovídá o politicky sice svobodné, ale ekonomicky zároveň stále hluboce nerovné post-apartheidní současnosti.

Vít Zdrálek: Současný svět jako zředěný apartheid?

Myšlenka tzv. odděleného vývoje ras a kultur nebyla původně politická.

Při poslechu jihoafrické hudby si připomeňme, že v krasové oblasti kolem Johannesburgu se našly jedny z nejstarších pozůstatků prvních lidí i jejich čím dál vzpřímenějších a zručnějších pravěkých potomků. Že do Jižní Afriky začali během prvního tisíciletí přicházet Bantuové ze severu, aby se zde tu sžívali a tu zase bojovali s původními Khoisanskými populacemi známými třeba vytvářením skalních maleb. Že k břehům Jižní Afriky připluli jako první z Evropanů koncem 15. století Portugalci, ale kolonizovali je až od 17. století Nizozemci. A že kolem roku 1800 převzali vládu nad jihoafrickým pobřežím Britové, jejichž spory s usazenými Nizozemci alias Búry vyústily ve dvě Búrské války o ovládnutí nalezišť diamantů a zlata.

Nelson Mandela, ikonická postava boje za rovnoprávnost původních obyvatel Afriky. 18. července 2018 si připomínáme 100 let od jeho narození.|foto:Český rozhlas

V roce 1910 se obě strany dohodly na vytvoření Jihoafrické unie a na společném postupu vůči nebílému obyvatelstvu. Ještě ne zcela systematickou politiku rasové segregace v roce 1948 vystřídala na čtyři dekády oficiální politika apartheidu – „odděleného vývoje“ ras, etnik a kultur. V roce 1961 země vystoupila z Britského společenství a přejmenovala se na Republiku Jižní Afriky. Segregační zákony se rušily za dramatických okolností od roku 1986 a poté svižněji v letech 1989 až 1991, kdy byl po 27 letech z vězení propuštěn Nelson Mandela. V prvních všerasových volbách v dubnu 1994 zvítězil Africký národní kongres (založen 1912) a prezidentem se stal právě Mandela, tehdy již globální ikona boje za rovná práva všech obyvatel Jižní Afriky a lidská práva vůbec.

Různé peripetie historie i současnosti Jižní Afriky se odrážejí v její hudbě způsobem, který názorně a přirozeně ilustruje komplikovanost složení jejího obyvatelstva i jejích dějin.