Jak vypadá duše písně? Americká zpěvačka Julia Ulehla hledá autentický přístup k moravskému folkloru
Americko-kanadská kapela Dálava vydala už dvě alba se svérázně pojatými moravskými lidovkami. Poslechněte si moravské písně od Američanů se zkušenostmi z rockové scény a experimentálního divadla.
Julia Ulehla má za sebou různorodou uměleckou minulost. Nejprve studovala operní zpěv, poté pět let působila v experimentálním divadle v italské Pontedeře a nakonec se přes rodinné kořeny dostala k moravské lidovce.
Od opery k Živé písni
V italském Jerzy Grotowski Work Centre pracovali tvůrci na základě principů, které do evropského divadla přinesl slavný polský režisér Jerzy Grotowski, kupříkladu podle idejí tzv. chudého divadla. Když se Julia přesunula do New Yorku, obrátila se ke svým rodinným kořenům a to ji nasměrovalo i umělecky. V její rodové linii totiž figuruje jméno slavného brněnského etnografa a biologa, který mimo jiné založil folklorní festival ve Strážnici.
„Můj prapradědeček Vladimír Úlehla byl pro mou rodinu ikonou. Když jsem se pořádně začetla do jeho knihy Živá píseň, uchvátilo mě, jak jsou moravské lidové písně neuvěřitelně rozmanité. A začali jsme na nich pracovat,“ vzpomíná Julia Ulehla.
Hodně času nejprve strávím s písní sama, čekám na to, co mi sama o sobě řekne. Snažím se zjistit, jakou má duši.
Julia Ulehla
„My“ ve vzpomínkce zahrnuje Arama Bajakiana, kytaristu, který má za sebou spolupráci s Lou Reedem nebo Dianou Krall. Moravský folklor pro něj není nikterak exotický, říká, že hudba je prostě jen jedna a při hraní či skládání není nutné rozlišovat žánry.
Každá píseň, na které s Julií pracujeme, mě vede k tomu, abych jí jako kytarista co nejvíce obohatil o něco nečekaného.
Aram Bajakian
Hlas jako nástroj organického projevu
Hlas a kontrabas spolu skvěle ladí, říkají Ridina Ahmedová a Petr Tichý
Dva hudební zvuky, které se optimálně doplňují. A také autentická cesta neprobádanými zvukovými krajinami. Tak vidí hudebníci z projektu HlasKontraBas svou tvorbu.
V opeře je podle Julie všechno předvídatelné, během herecké práce v italském divadle jí byla operní průprava podle jejích vlastních slov spíše na závadu a brzdila jí v přirozeném projevu. V současnosti ale Julia zřejmě podvědomě z operních studií těží, ačkoliv při poslechu Dálavy vás taková spojitost jako první jistě nenapadne. Julia zpívá bez zábran a sebekontroly, je schopná velkého fortissima, ale využívá i ztišených poloh, s oblibou přeskakuje z rejstříku do rejstříku. „Už operu nezpívám, nechci se k ní vracet a mít s ní cokoli společného, na druhou stranu je pro mě operní technika zřejmě jakýsi základ, ať už v dechu nebo ve výrazu při zpěvu. Přece jen jsem operu studovala velmi dlouho a věnovala tomu žánru hodně úsilí,“ říká Julia, pro kterou je zásadní v hudbě svoboda uměleckého vyjádření. Urazila ostatně dlouhou cestu k nespoutanému projevu, který podle ní není v umělecké tvorbě úplně běžný.
Všichni v sobě mají autocenzuru, sebenenávist, to je stejné v Americe jako v Česku. Upozaďujeme v sobě to, co je přirozené.
Julia Ulehla
Hostem Kristýny Frankové a Petra Dorůžky byla ještě americká zpěvačka a skladatelka Eleanor Dubinsky, která během rozhovoru naživo zazpívala a zahrála na kytaru. Nechyběla ani píseň Okolo Hradišťa voděnka teče v podání Julie s Aramem.
Celý záznam pořadu se všemi písněmi si můžete poslechnout zde:
Související
-
Nejlepší alba v žánru world music za rok 2017? Ohromil Kronos Quartet, uspěla i českoamerická Dálava
90minutový výběr z toho nejzajímavějšího, co se v roce 2017 urodilo na poli world music, připravil Petr Dorůžka.
-
Spontaneita není Čechům vlastní, ale balfolk umí lidi roztančit
Vysvětlit, co to je balfolk, není jednoduché. V ArtCafé o této moderní taneční world music mluvili Eva Dryjová, Monika Kadaňková a Daniel Kahuda, člen kapely ba.fnu.
-
Termín keltská hudba je spíš pro lingvisty, říkají členové kapely Poitín
Plzeňští muzikanti hrají už 22 let lidovou hudbu z Irska, Anglie i Bretaně. Skladby aranžují po svém a opatřují je originálními názvy.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.