Goran Paskaljević uvedl na Febiofestu Sud prachu, jeden z divácky nejúspěšnějších snímků v historii festivalu
Známý režisér Goran Paskaljević se cestou z Indie domů do Srbska zastavil v Praze. Nebyl tu na výletě, ale služebně. Jeho film Sud prachu se totiž ocitl mezi deseti divácky nejúspěšnějšími snímky dosavadní historie festivalu Febiofest, stal se tak součástí sekce Masters. Pan režisér sem přijel tenhle film osobně uvést. Absolvent pražské FAMU poskytl při té příležitosti rozhovor vltavské Mozaice.
Režisérův indický film se jmenuje Dev Bhoomi (Země bohů), a dá se říct, že ho do něj navezl herec Victor Banerjee. Paskaljević se s ním setkal v porotě festivalu v Dillí, a díky němu pak procestoval značnou část země. „Victor mě hostil ve svém domě v Himalájích a zorganizoval moji třítýdenní cestu po zemi, kterou mám moc rád,“ vysvětluje Goran Paskaljević. Pánové si řekli, jak moc si jeden druhého váží, a že by bylo dobré něco spolu natočit. „Vymyslel jsem jednoduchý scénář, zavřel oči a skočil do toho rovnýma nohama. Film se totiž natáčel v tamním jazyce,“ usmívá se režisér. Dev Bhoomi měla úspěch a teď aktuálně měla charitativní projekci, jejíž výtěžek šel na školu pro slepé děti. „Victor Banerjee má nad touhle školou patronát, tak jsem svoji účast nemohl odmítnout a do Indie znovu zajel,“ řekl nám režisér už v Praze. Ač unavený po dlouhé cestě i kvůli časovým posunům, byl vlídný, usměvavý, zkrátka sympatický profík.
A rád zavzpomínal i na svoje studia na FAMU. Respektive na dramatické chvíle v srpnu 1968, kdy Československo okupovala vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětskou armádou. „Pro mě je srpen 1968 tím nejdůležitějším, co jsem v životě zažil. Byl jsem v prváku a zamiloval jsem se do české dívky, jmenovala se Mirka. Kvůli ní jsem před druhákem přijel do Prahy už měsíc před začátkem semestru, abychom mohli být spolu. Dorazil jsem 20. srpna – a druhý den ráno byly v ulicích tanky! To byla moje osobní tragédie, protože Mirka odešla s rodiči do emigrace a já jsem zůstal tady. Tak jsem o tom aspoň natočil film,“ vybavuje si Paskaljević chmurné chvíle. Další vzpomínka je tak trochu hořkosladká. Po okupaci byla i parta jugoslávských studentů se všemi ostatními několik dní i nocí na FAMU, kde protestovala proti invazi a rozstřílení myšlenek Pražského jara. Do té doby chodili jihoslovanští kumpáni každý den do hospody Orlík na nábřeží. „Ale když jsme najednou nešli, přišel za námi Honza, číšník, který nás měl rád, přímo na FAMU. Řekl: tady někde mám ty svoje Jugoslávce, a přinesl nám jídlo. To jsou momenty, které nikdy nezapomenu,“ dodává věhlasný filmař.
Silné momenty zažil i díky filmu Sud prachu. Chtěl natočit obrázek napětí mezi lidmi na Balkáně, a v tomhle případě v samotném Srbsku. „Cítil jsem, že to bude exploze, a byla,“ vzpomíná na přijetí svého opusu především doma. Sud prachu se stal Paskaljevićovým nejúspěšnějším filmem, promítal se po celém světě. „V den jeho premiéry v Paříži mě pozvali do studia, abych o něm popovídal. Už jsem tam seděl, ale nejdřív pustili nejnovější zprávy. Ten den začalo bombardování Srbska. Seděl jsem ve studiu, koukal na ty záběry a myslel na to, že tam mám syna a matku. Chtělo se mi brečet,“ vzpomíná Goran Paskaljević.
Přijel, viděl a zvítězil. Režisér Desplechin představil na Febiofestu snímek Ismaelovy přízraky
Režisér Arnaud Desplechin dorazil na Febiofest, uvedl tu retrospektivu svých filmů, představil svůj nový snímek Ismaelovy přízraky, navštívil pamětihodnosti našeho hlavního města a dostal Kristiána. Tedy cenu za celoživotní přínos kinematografii. Jeho program v Česku byl bohatý a naplněný do poslední chvilky. I o tom, a především o Ismaelových příznacích mluvil i v ranní vltavské Mozaice.
Na otázku, jestli skutečně existuje „homo balcanicus“, o kterém se občas mluví, odpovídá: „Samozřejmě. Těžko se definuje, ale z některých scén Sudu prachu je krásně popsatelný. Třeba z té, kdy dva nejlepší přátelé trénují box. Co z toho tréningu dokáží udělat, to umí jenom homo balcanicus,“ tvrdí režisér Goran Paskaljević, který se jako jeden z mála srbských umělců postavil proti politice Slobodana Miloševiće. „Však jsem před ním taky musel utéct do ciziny,“ uzavírá svoje smutné vzpomínky.
