Dva české debuty. Potenciál multi-retro sexteta Silvy Šírové a přínos inovativní fúze Nikol Bókové

16. září 2019

Hudebnice nastupující generace Silva Šírová a Nikol Bóková vydaly mimořádně zajímavé autorské desky. Oba debuty jsou zcela odlišné a vysílají do světa rozdílné zprávy.

Těmi zprávami ale nejsou slovní formulace typu manifest, jak bývalo zvykem v minulém století. Přístup obou autorek je intuitivní. Ovšem po vydání alb s oběma umělkyněmi vyšly rozhovory, které odhalují různé způsoby hudebního fungování, na jejichž bázi se dají vnímat obecnější modely fungování současné scény.

Silava Šírová Sextet - What's Hidden

Silva Šírová je bývalá klasická flétnistka, která se přeučila na jazzovou saxofonistku a se skvělými muzikanty, pianistou Janem Pudlákem, trumpetistou Romanem Volfem, kytaristou Samuelem Tremkem, basistou Martinem Gerlou a bubeníkem Petrem Nohavicou natočili něco jako multi-retro-album s názvem What’s Hidden.

Tak, jak hraje Silva Šírová Sextet, by se v 80., 70., 60. nebo 50. letech minulého století nehrálo, je ale jasné, že tato kapela hudbu dřívějších dob dost výrazně připomíná, což Pavel Klikar, umělecký vedoucí zcela odlišné kapely Originální pražský synkopický orchestr, přesně pojmenovává jako kreativní přístup k tradici. Tradice toho, co vzešlo z bebopu 40. let, navíc není přerušena. Na rozdíl od předválečného jazzu poválečný přístup jenom kvete. Je to vidět na uměleckém výkonu i tak mladých muzikantů, jako jsou ti, kteří hrají na What’s Hidden. Tato nepřerušená tradice je obrovskou uměleckou výhodou. Nevýhodou ale je, že muzikanti nemají důvod myslet si, že hrají postaru, nic neoživují; jejich tradice pořád žije, žánr jen aktualizují propracovanějšími rytmy nebo třeba vlivy elektronické hudby a jejich hudba působí současně. Na druhé straně tato hudba znejasňuje, co v 50., 60. nebo částečně ještě v 90. letech posluchači automaticky cítili. Bebopový přístup byl totiž na rozdíl ode dneška součástí tehdejšího ducha doby.

Čtěte také

Dobrou zprávou je, že v tomto současném nečasu začala skvěle pomáhat žánrová škatulka „retro“. V živé koncertní produkci ji teď otevřeně nebo skrytě využívají hlavně swingaři v čele s Melody Makers Ondřeje Havelky nebo autentický Originální pražský synkopický orchestr zaměřený na původní nejstarší jazz 20. let. Výhody z veřejného přiznání si vlastních starých kořenů mají totiž svoje kouzlo. Je řečeno, že jde o retro, které je v módě, tak se nemusíš bát, jen se nalaď na atmosféru filmů té doby, přijď a zažiješ nejlepší večer svého života. Co na tom, že všechno není tak, jak to bylo tehdy.

Nikol Bóková - Inner Place

Silva Šírová vlastně původně ani neměla v plánu mít vlastní kapelu a všechno se jí spojilo tak nějak shodou okolností. Kdybychom ale hledali aspiranta na nejnečekanější a taky nejcílevědomější jazzový debut desetiletí, navíc možná vážného aspiranta na modernistické jazzové ceny typu Anděl, máme letos jinou volbu: mladou pianistku Nikol Bókovou, která svoje umělecké těžiště vidí ve vážné hudbě. Technická cvičení klasických etud jí přerostla v improvizace a ve volné jamy (nikoliv na standardy) s různými muzikanty. Na koncertu Shai Maestra si potvrdila, že se jí líbí zvuk klasického jazzového tria, a šťastně se setkala s těmi snad nejlepšími mladými českými jazzovými hráči vůbec, kontrabasistou Martinem Kociánem a bubeníkem Michałem Wierzgońem, působícími hlavně v Rakousku. Svou sbírku miniatur s nimi po krátkém zkoušení postupně nahrála a záznam se tak povedl, že ho vydal Petr Ostrouchov u svého vydavatelství Animal Music pod názvem Inner Place. Snad mu ani nevadilo, že tato kapela nikdy nevystupovala naživo, což je prostě pohádkový příběh.

Hudební miniatury, které stvořila Nikol Bóková pro své album Inner Place, jsou přesně vycizelované a v jejich nahrané podobě není příliš prostoru pro improvizaci, respektive významnou dávku volnosti měli Nikolini spoluhráči Michal Wierzgoń a Martin Kocián. Jinak má takřka každý klavírní tón a akordový obrat své jasné a promyšlené místo, stejně jako je tomu u vážné hudby. Je to zvláštní druh inovativní fúze sevřené klasiky s volností jazzu uvnitř jediné struktury; jako kdyby zněl playback s vážnou hudbou, přes který se improvizuje, přičemž koncertní podoba by měla nabrat volnější jazzovější podoby rozšířené právě o klavírní improvizace.

Čtěte také

Zcela mimořádné na tomto albu je taky to, že v českých končinách snad ještě nikdo ze světa vážné hudby takto organicky a přirozeně nevstoupil do jazzových vod. Dá se ale taky uznat, že žijeme v době, která nahrává podobným spolupracím, protože jazzoví hudebníci snad nikdy nebyli flexibilnější a připravenější na jakýkoliv styl a žánr tak, jako jsou dnes.

Kdyby snad chtěl někdo srovnávat, budiž řečeno, že ani retro přístup Silvy Šírové, ani moderní fúze Nikoly Bókové nemají v dnešní postmoderní době větší váhu. Podobný druh poměřování totiž závisí jen na situacích a kontextech, které víc sluší té, nebo oné hudbě.

Spustit audio

Související