Divadlo v rozhlase
Zajímají se mladí tvůrci o rozhlas, nebo jim je bližší vizuální umění? Jak je to s rozhlasovou kritikou a teorií a jaký má dnes rozhlasová tvorba smysl?
Na tyto a další otázky odpovídají v dalším dílu pořadu Divadlo. Reflexe! rozhlasoví a divadelní režiséři a režisérky, dramaturgyně a také herci a herečky. V pořadu se jeho autorka Iveta Novotná setkala s rozhlasovými a divadelními tvůrci z brněnského studia Českého rozhlasu, jako je například dramaturgyně Hana Hložková. Na téma rozhlasové kritiky se bavila s rozhlasovou publicistkou Evou Schulzovou.
Rozhlasové hry se v porovnání s těmi divadelními začaly psát poměrně nedávno. Za vůbec první je považována hra A Comedy of Danger (česky: Nebezpečí), kterou napsal britský spisovatel Richard Hughes. Vysílala z Londýna v lednu 1924. Československo patřilo k prvním státům v Evropě, kde začalo pravidelné rozhlasové vysílání.
František Kožík: Cristobal Colón
V roce 90. výročí vzniku Českého rozhlasu vysíláme legendární inscenaci Cristobal Colón v režii režiséra Josefa Bezdíčka.
Ve srovnání s dalšími evropskými státy se i rozhlasové hry začaly vysílat poměrně brzy. Už v roce 1926 Československý Radiojournal poprvé odvysílal dramatický text – jednalo se o přenos hry Jiříkovo vidění z činohry Národního divadla. Ve stejném roce byla natočena inscenace Přástky od Miloše Kareše. Tato náladová kompozice je označována za vůbec první českou rozhlasovou hru. Velký rozvoj rozhlasové hry nastal ve 30. letech 20. století. Na přelomu 20. a 30. let začala vznikat takzvaná senzační dramata jako byl například Požár opery od Jana Grmely. Jejich hlavním cílem bylo mystifikovat posluchače. První českou rozhlasovou hrou, která vzbudila velký ohlas i v zahraničí byl Cristobal Colón od Františka Kožíka, říká rozhlasová publicistka Eva Schulzová.
Hra v režii Josefa Bezdíčka se vysílala živě v roce 1934 nejprve z brněnského rozhlasu. Brzy ji uvedl i pařížský rozhlas, vyšla knižně a poté se inscenovala ještě několikrát. První záznam máme z roku 1948.
V roce 1992 vznikl na brněnské Janáčkově akademii múzických umění obor s názvem Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika. Založil ho spisovatel a rozhlasový tvůrce Antonín Přidal. Brněnská škola byla až dosud jedinou, kde bylo možné se věnovat rozhlasové tvorbě na vysokoškolské úrovni. V září 2017 otevřela Univerzita Palackého v Olomouci nový obor s názvem Televizní a rozhlasová studia. I přesto si ateliér Janáčkovy akademie zachovává svou jedinečnost. Zdejší studenti totiž rozhlasové žánry poznají nejen z teoretického hlediska. V rámci hodin například připraví několikadílný rozhlasový cyklus, napíšou fejeton, který je pak v rozhlase odvysílán, anebo natočí autorský dokument. Dramaturgyně Českého rozhlasu Hana Hložková přiznává, že se spolupráci se studenty a absolventy tohoto oboru snaží aktivně rozvíjet:
Pedagožkou na tomto oboru je Alena Blažejovská, moje redakční kolegyně. Někteří z jejích studentů se pak odhodlali psát dramatické útvary a ona jim dala kontakt na mě.
Absolventkou Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky je například Žaneta Caletková. Její debutovou hru Opatření uvedl Český rozhlas Dvojka letos v říjnu. Ještě jako studentka Janáčkovy akademie přispívala Žaneta Caletková do literárně-publicistického magazínu Zelný rynk, který vysílá ČRo Brno, a pro Dvojku natočila autorský dokument Chci být tím, čím jsem aneb O muži v ženském těle. Hra Opatření je ale její rozhlasovou dramatickou prvotinou.
„Hlavními tématy jsou hledání a cestování. Hlavní hrdina se vydává hledat svoji kamarádku, která se ztratila. Měli spolu totiž takovou dohodu, že mu vždycky napíše, kde zrovna je a odtud právě název Opatření. Dějová linie je vymyšlená, ale motiv té hry mě napadl, když jsem byla v cizině,“ říká Žaneta Caletková. Podle rozhlasové publicistky Evy Schulzové se autorce povedlo vystihnout téma, které v současné mladé generaci rezonuje, a sice téma sociálních sítí a poznávání světa nejen prostřednictvím internetu.
Pro každou mediální instituci je důležité navazovat spolupráci s mladými autory. Kdo jiný by měl do rozhlasu přinášet nové nápady, témata, experimentovat s formou... Mladí autoři vnášejí do rozhlasové dramatiky to, čemu říkáme generační výpověď.
Dodává rozhlasová publicistka Eva Schulzová. Rozhlas jako médium klade velmi vysoké nároky na autory a interprety. Všechno to, co není vidět, musí být autorem napsáno a musí být dobře interpretováno hercem. Podle herce Petra Štěpána existuje určitý rozdíl i mezi hraním v divadle a v rozhlase: „Je lepší mít toho herce tvárnějšího, který, když se zjistí, že na ten mikrofon je potřeba zahrát ty věci trošku jinak, je schopný udělat to na povel.“
Vendula Borůvková: Magdalena Dobromila
Původní rozhlasová hra Venduly Borůvkové byla napsána pro divu brněnských jevišť Simonu Pekovou. Přestože je z názvu patrné, že je hlavní postavou hry spisovatelka Magdalena Dobromila Rettigová, její kuchařské kariéře, se kterou je nejčastěji spojována, se hra věnuje nejméně. Drama spočívá v konfliktu stárnoucí národní buditelky a její úspěšné dcery Jindřišky Miliny, která se stala operní primadonou v Mnichově.
„Za každým režisérem je jiná cesta, jak se k tomu rozhlasu dostal. Já jsem rád, že mám zkušenosti i s divadelní režií. Potkáte se spoustou zajímavých lidí, získáte nové impulzy... To jsou všechno věci, které Vás někam posouvají. Nejen profesně, ale i lidsky,“ říká režisér Lukáš Kopecký. Ten původně vystudoval činoherní režii na Janáčkově akademii múzických umění. S Českým rozhlasem začal spolupracovat ještě jako student této školy. V současné době působí v brněnském studiu jako interní slovesný režisér a pravidelně režíruje i na divadle.
V příštím roce uvede Český rozhlas například rozhlasovou adaptaci původně divadelní hry Kabaret U Vrtaného kolena, aneb Rozbijte prasátka, přátelé!, dvojdílný seriál Cybercomics podle knihy Egona Bondyho nebo adaptaci původně divadelní hry Noc Tribádek od Pera Olova Enquista.
