Dej mi své jméno a nic nebude jako dřív

20. březen 2018

Největším filmovým úspěchem Itálie za několik posledních let je snímek Dej mi své jméno, vyznamenaný více než sedmi desítkami různých cen, včetně Oscara pro nejlepší adaptovaný scénář.

Italskou kinematografii v tomto případě reprezentuje film natočený v koprodukci Itálie, Francie, Brazílie a Spojených států, převážně s americkými herci v hlavních rolí, z větší části v angličtině, podle předlohy amerického spisovatele. Italští tvůrci si v posledních letech uvědomili, že pokud chtějí uspět na mezinárodním poli, koprodukce, angličtina a univerzálně srozumitelné náměty – spíše než lokálně specifická témata – patří mezi klíčové faktory. Dej mi své jméno přesvědčivěji než poslední filmy Paola Sorrentina a Mattea Garroneho dokládá, že uplatnění tohoto modelu nemusí být vykoupeno akademickou strnulostí či rezignací na větší myšlenkovou vrstevnatost. Pakliže se režisér filmu Luca Guadagnino během uplynulého roku stal jednou z nejvýraznějších autorských osobností evropského filmu, pak zcela zaslouženě.

Guadagnino neudělal stejnou chybu jako v minulosti Sorrentino, jehož anglicky mluveným filmům, ke kterým si sám napsal scénáře (Tady to musí být a Mládí), byly vyčítány strojené dialogy. Kvůli adaptaci stejnojmenného románu Andrého Acimana z roku 2007 oslovil amerického režiséra, producenta a scenáristu Jamese Ivoryho. Devětaosmdesátiletý klasik britské „heritage cinema“ při popisu sbližování sedmnáctiletého italského mladíka Elia se čtyřiadvacetiletým Oliverem více než Aciman akcentuje historickou perspektivu a milostný vztah ústředního páru zasazuje do kontextu odvěkého lidského úsilí o nalezení těch správných výrazů k vystižení náklonnosti k někomu blízkému. Odkazy na umělecké artefakty minulosti, jimiž je film od úvodních titulků prostoupen, odůvodňuje sečtělost většiny postav a zejména povolání Eliova otce, profesora specializujícího se na kulturu starého Řecka a Říma. Právě on do letního rodinného sídla na severu Itálie pozval Olivera, svého amerického studenta, aby mu po šest týdnů pomáhal s přepisem odborných textů.

Bourání bariéry mezi myslí a tělem

Klíč k příběhu lze hledat v jednom z prvních rozhovorů, které spolu otec a Oliver vedou. Točí se okolo etymologie slova „apricot“ (meruňka), jehož původ podle Oliver sahá až k latinskému „praecox“ (předčasný), známému zejména ve spojení „ejaculatio praecox“ (předčasná ejakulace). Přestože je mladý muž svým hostitelem vyveden z omylu, intelektuální zájem o jazyk, jeho význam a užití, je jeho úvahou vztáhnut k tělesné rozkoši, při které intelektuální odstup nahrazuje bezprostřední prožívání přítomnosti. Vyprávění pozvolna směřuje právě ke zbourání imaginární bariéry mezi duchovním a tělesným, ke splynutí mysli a těla. Jak naznačuje původní název filmu, možná jde o nejúčinnější způsob, jak překonat nedostatečnost jazyka. Neschopnost najít výrazy náležitě postihující city k druhému člověku, určující pro většinu coming outových narativů, se zde stává jedním z ústředních témat.

Z filmu Dej mi své jméno

Jakkoliv je od prvního pohledu, který Elio suverénně působícímu Američanovi věnuje, zřejmé, že oba nespojuje pouze zájem o literaturu a vážnou hudbu, Guadagnino dlouho drží jejich vášně na uzdě. Napříč celým filmem volí podstatně odměřenější stylistické postupy než v barokně okázalém melodramatu z prostředí italské buržoazie Mé jméno je láska (Io sono l'amore, 2009) a smyslném thrilleru Oslněni sluncem (A Bigger Splash, 2015), prvních dvou dílech jeho „trilogie touhy“, kterou Dej mi své jméno uzavírá. Dynamiku mezilidských vztahů tentokrát nevyjadřuje rychlým pohybem kamery, prudkými střihy nebo eklektickým soundtrackem. Inspirací mu ostatně nebyly, jak přiznává v rozhovorech, reklamy na luxusní zboží, opera nebo tvorba Luchina Viscontiho, nýbrž stylisticky odměřenější filmy Jeana Renoira a Maurice Pialata.

Erotické pnutí povstává z letmých pohledů, zdánlivě nahodilých doteků a narážek

Interakce Elia a Olivera je po velkou část filmu založená na pouhých náznacích a narážkách, na řeči těla více než na slovech. Podobně Guadagnino víc zatajuje, než odhaluje, a naši zvědavost podněcuje tím, co zůstává skryto. Erotické pnutí vytváří z letmých pohledů, zdánlivě nahodilých doteků a významově víceznačných výroků, kroužících kolem podstaty problému. V mačistické Itálii počátku 80. let, kdy se příběh odehrává, je pro dva muže skoro nepředstavitelné vyznat si lásku. Ještě zřetelněji si zastřenost komunikace ústředního páru uvědomujeme během přirozenějších hovorů ostatních postav, které před sebou ani před druhými nic neskrývají, mluví hodně, hlasitě a bez zábran.

Na konci světa a v rouše beránčím

Z filmu Na konci světa

Režijní debut bývalého anglického herce Francise Lee Na konci světa je už od jednoho z prvních uvedení na festivalu v Sundance cejchován označením “novodobé Zkrocené hory“.

Nemožnost a neschopnost reagovat na vnější podněty v souladu s vnitřním přesvědčením a otevřeně projevit své city, prožíváme velmi intenzivně také zásluhou důsledného navázání hlediska na pohled hlavního hrdiny, kterému odpovídá i snímání ostatních postav. Oliver je v očích Elia vznešenou bytostí, jež zastiňuje všechny okolo. V záběrech trvajících mnohdy i několik minut je to zpravidla on, kdo k sobě strhává nejvíce pozornosti. Ať tím, že se nachází v předním plánu členité kompozice nebo stojí vedle sedícího Elia. Jindy jsme o jeho přítomnosti v záběru zpraveni pouze nepatrným přerámováním.

Z filmu Dej mi své jméno

Léto a jedinečně zprostředkovaná a neopakovatelná první láska

Oliver se díky uvedeným postupům zdá být stejně všudypřítomný jako Eliova myšlenka na něj. Stal se neodmyslitelnou součástí mladíkovy reality. Pokud by z ní zmizel, okolní svět se zřejmě nijak nezmění, ale ten Eliův už nikdy nebude stejný. Zásluhou vnímavosti, s jakou Dej mi své jméno postihuje důležitost první lásky pro mladého člověka, je tento vnitřní konflikt dostatečně silný, aby nás vyprávění dokázalo vtáhnout i bez vnějších hrozeb typu otevřených projevů homofobie. V tomto ohledu Dej mi své jméno připomíná nedávný snímek Na konci světa (God's Own Country, 2017) anglického režiséra Francise Leeho, který stejně jako André Aciman neměl potřeba dodávat ústřední romanci na naléhavosti motivem nepochopení a společenského odmítnutí. Dej mi své jméno nevypráví o předsudcích vůči homosexuálům, nýbrž „pouze“ o prožitku první lásky, který dokáže jedinečným způsobem zprostředkovat.

Nejlepší světové filmy roku 2017

Nejlepší světové filmy roku 2017

Které zahraniční filmy uplynulého roku stojí za to si připomenout a které se ještě pokusit dohnat, případně na které se těšit v české premiéře roku příštího? Sedmička filmových publicistů spojených s pořadem Reflexe: Film! jmenuje nejlepší zahraniční snímky uplynulého roku. Jsou mezi nimi například německý Western, Ztracené město Z i Dunkerk.

Zasazení filmu do minulosti by mohlo svádět k retrospektivnímu vyprávění s voice-overem poučeného vypravěče. Guadagninose se nicméně rozhodl pro přítomný čas. Kamera proplouvá pokoji rozlehlého letního sídla, užasle objevuje a zaujatě pozoruje. Vše se odehrává právě teď, jako kdyby šlo o vzpomínku, kterou znovu prožíváme, protože nechceme, aby vybledla. Dej mi své jméno ovšem vůči podobnému lpění na minulosti projevuje jistou obezřetnost. Jak shrnuje výrok ve filmu citovaného řeckého filozofa Hérakleita - „nevstoupíš dvakrát do téže řeky“ - žijeme jenom jeden život a nemá smysl strávit jej přípravou na nějakou jeho pozdější a snad lepší verzi. Je to právě vědomí této neopakovatelnosti, které nás činí sentimentálními, kvůli němuž trpíme a setrváváme na jednom místě, neschopni posunout se v životě dál.

Dej mi své jméno sentimentální není. Jde o filmařsky neokázalé, vzácně věcné, nebývalé přesné filmové vyjádření stavu, kdy věříme, že jsme potkali jediného člověka, který nám rozumí a dává našemu životu smysl. Přízeň diváků si získává pozvolna, bez podbízení a zbytečných ornamentů. Také díky tomu, že vás nechává, abyste si k němu sami našli cestu, budete mít v závěru pocit, že nešlo jenom o Oliverovu a Eliovu, ale stejně tak o vaši nezapomenutelnou letní romanci.

Dej mi své jméno (Call Me By Your Name, USA / Itálie / Francie / Brazílie, 2017) Režie: Luca Guadagnino. Scénář: James Ivory. Kamera: Sayombhu Mukdeeprom. Hudba: Sufjan Stevens. Hrají: Timothée Chalamet, Armie Hammer, Michael Stuhlbarg, Amira Casar ad. 132 min., distribuce: Falcon (premiéra v ČR: 22.03.2018)

autor: Martin Šrajer
Spustit audio