Daniela Kolářová: Spojení herců a studentů může leccos dokázat
Alena z Noci na Karlštejně, Doubravka z Léta s kovbojem, paní Lavičková, která chce chalupu Na samotě u lesa nebo Kateřina z Takové normální rodinky – to všechno je Daniela Kolářová.
Jedna z nejpopulárnějších českých hereček za sebou má desítky filmových i divadelních rolí, a doufejme, že spoustu jich má ještě před sebou. Na filmovém Febiofestu převzala cenu Kristián za celoživotní přínos filmu – a ve vltavské Mozaice se rozpovídala mimo jiné o svém vztahu k otci a synovi Svěrákovým, hladivým retroseriálům, a neopomněla se ani vyznat ze své lásky k rádiu. „Rozhlas je zázrak. Jeho kouzlo je v tom, že si věci, o kterých se mluví, můžete sami představovat,“ pochválila toto magické médium.
První divadelní krůčky Daniely Kolářové, tehdy devítileté, jsou spojeny s karlovarským divadlem, poté vystudovala DAMU, a po epizodě v Divadle S. K. Neumanna se stala dlouholetou oporou Divadla Na Vinohradech. Před kamerou debutovala ve dvaceti letech v televizi, o rok později přišel film. A pak už to šlo ráz na ráz. Na divadle, v televizi i ve filmu.
Kristián Hynek: Kameraman je u filmu nejdůležitější člověk
Kristián Hynek je mistr svého oboru, přitom člověk skromný a navíc rád předává své zkušenosti generaci svých následovníků. Koncem února právem získal Cenu Asociace českých kameramanů za celoživotní mistrovství. Při té příležitosti zavzpomínal před mikrofonem vltavské Mozaiky na svá učednická léta na FAMU. A s obdivem mluvil i o dnešních studentech kamery na této prestižní škole.
Z poslední doby si ji dobře pamatujeme třeba jako filmovou manželku Zdeňka Svěráka ze snímku režiséra Jana Svěráka Vratné lahve. Bylo to podruhé, co se objevila jako Svěrákova žena – poprvé se tak stalo ve snímku Na samotě u lesa z roku 1976. A potřetí v kouzelné znělce Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Znělku natočil režisér Ivan Zachariáš. Na otázku, jestli by ve znělce neměla hrát skutečná manželka Zdeňka Svěráka, odpověděl Jan Svěrák: „To je rank šoubyznysu. V téhle oblasti není manželkou mého otce moje matka, ale Daniela Kolářová.“
Samotná herečka se u toho usmívá, nicméně Janovo tvrzení nevyvrací. „Třicet let po snímku Na samotě u lesa mě vyzvali, abych si Ve vratných lahvích zase zahrála po boku Zdeňka Svěráka jeho filmovou manželku. Trochu mě to překvapilo, ale bylo to příjemné. Zdeněk je ten typ člověka, se kterým máte něco rozpovídaného, a po třiceti letech na to můžete bez problémů navázat. On žádné svoje lidské ani herecké postoje nezměnil, a já taky ne. Jsme si lidsky blízcí. Navíc oceňuji slušnost obou pánů, otce Zdeňka i syna Jana. Ne vždycky to takhle funguje, člověk se setká i s arogantními režiséry, kteří slušní nejsou a třeba vás i urážejí. To u Svěráků nehrozí, oni jsou noblesní,“ pochvaluje si herečka.
Jak dále řekla, už dlouho ji štve vlídné, až pastelové vykreslování doby totality, a to ve filmu i v televizních seriálech. „O politických procesech se s námi jako s dětmi nemluvilo, ale stejně se k nám časem ty informace dostaly. Později nám naše spolužačka, napůl Maďarka, líčila, co se dělo v Budapešti v roce 1956. Odjela tam tehdy za příbuznými, a hned po návratu, ještě ten samý rok, nám popisovala řádění Rusů. Sama jsem pak natvrdo zažila srpen 1968, sovětskou okupaci, a tvrdou normalizaci. Nic z toho bych nevrátila! A rozhodně bych to nemalovala v růžových barvách,“ ujišťuje Daniela Kolářová.
Jak si Gene Deitch kvůli pražské lásce neohlídal Oscara
Gene Deitch patří k velkým osobnostem animovaného filmu. Filmy jsou jeho život. Za svých téměř čtyřiadevadesát let jich stihl natočit a zprodukovat ohromné množství – a posbíral za ně i spoustu cen. Většinu z nich má vystavených doma v obýváku. Je na ně hezký pohled; mnohem raději, než o cenách, mluví ale Deitch o lidech, bez nichž by je neměl. Jeho kniha Z lásky k Praze je takových lidí a lidiček plná. O knize i svých „hrdinech“ mluvil známý filmař ve vltavské Mozaice.
I proto, aby se totalita a nesvoboda nevrátily, potřebujeme, podle ní, politicky angažované divadlo a film. „Musí se ale umět, měly by být elegantní a chytré, třeba se suchým anglickým humorem, jaký je v seriálu Ano, pane ministře. Ale zapotřebí rozhodně jsou, aby to politici neměli tak jednoduché,“ říká. Sama si přitom vysokou politiku zažila, krátce po Listopadu 1989 byla Daniela Kolářová poslankyní České národní rady. Dnes věří, že herci pořád mají možnost věci ve společnosti měnit, jako tomu bylo při Sametové revoluci. „Samozřejmě to nemusejí být jenom herci; každopádně je zapotřebí jezdit po republice a mluvit s lidmi. Stejně jako v listopadu a prosinci 1989,“ dodává Kolářová a jedním dechem upozorňuje na jedinečnost, sílu i možnosti spojení herců a studentů. „V listopadu 89 to fungovalo. A ta možnost tady vždycky zase je,“ upozorňuje čerstvá držitelka Kristiána za celoživotní přínos kinematografii Daniela Kolářová.
