Daniela Fischerová: O hlase vysokém, hlubokém, trpkém i sladkém
O čem to dnes bude? O hlase. O hlase v rozhlase, tam patří. Tam kraluje a tam je ve službě.
Mimochodem, rozhlas je moc pěkné slovo, novotvar ze 20. let. Když mnohem později vznikla televize, mělo se jí říkat rozvid, ale jak patrno, rozvid se neujal.
Daniela Fischerová: Na výhru a proti prohře
Nedávno jsem dostala zcela zásadní otázku: „A co vy? Hrajete na výhru, nebo proti prohře?“ Inu, to stojí za zamyšlení.
Hlas je úžasné médium. Jen kolik má adjektiv! Prostorová: je vysoký anebo hluboký. Tepelná: je vřelý i mrazivý. Materiálová: je stříbrný či ocelový a – jak všichni víme, ty zlý pohádkový vlku, „maminka má hlásek jako zlatý vlásek.“ Světelná: je temný nebo jasný. Dokonce chuťová: náš tón je sladký, hořký nebo trpký. Kupodivu není slaný. Jak by asi zněl slaný hlas?
Hlas není jen nositel informace, posel zpráv, on sám je zpráva, totiž zpráva o nás. Je tak individuální, že sejf může otevřít hlasová karta, kterou žádný imitátor neoklame. A když lžeme, pozor!, hlas nás zradí mnohem dřív než mimika.
Každá řeč se tvoří jinak. Některé jazyky rezonují spíše v lebce, jiné ve skořepě nosní, některé jsou plné vokálů a další, kupříkladu ta naše přemilá příšerná mateřština, nešetří sluch a strká prst skrz krk. Jedna půvabná domněnka praví, že rodná řeč se účastní na tvorbě národní povahy.
Daniela Fischerová: Kořeněná šunka aneb Spam
O čem to dnes bude? O spamech. O tom smetí v našich počítačích. O lhářích a vyděračích, o děsivé zácpě na už tak dost ucpaných informačních dálnicích.
Anebo naopak? Povaha národa dá vzniknout jisté řeči? To není v mé moci posoudit. Ale kdyby tomu náhodou bylo, co by o nás Češích vypovídaly takové skřeky jako tři skřeti ve skříni a Řehoři řekni řeřicha?
Víte, co je nejnamáhanější hmota našich těl? Ne, nejsou to zlaté české ručičky, ne, není to srdeční pumpa a snad ani mozek ne. Jsou to hlasivky. Když křičíme, když hulákáme, když zpíváme vysoké cé, dostávají strašně zabrat. Navíc hlasivky si skoro neodpočinou. Když mluvíme v duchu, hlasivky se nepatrně hýbou.
A kdo se jen trochu zaposlouchá do své vnitřní řeči, uslyší únavný proud stížností, výčitek, fňukání a pomluv… nebo, abych neurážela ctěné posluchačstvo, aspoň u mě tomu tak rozhodně je. Hlasivky jsou paměť našich citů, skládka emočního radioaktivního odpadu. Proč se úzkosti říká zrovna úzkost? Co je na ní tak úzkého? V hrůze se stahuje hrdlo, tedy ta část těla, kde jsou uloženy hlasivky.
Daniela Fischerová: Nejupřímnější lichotka aneb Amorův šíp
O čem to dnes bude? O nápodobě. Je to nevyčerpatelné téma. A dnes to bude nejromantičtější: totiž o lásce.
Ve strachu koktáme a přeříkáváme se, děláme spousty mluvních chyb. A je to paradoxní, ale ve hněvu je tomu naopak. Když se pořádně navztekáme, pusa nám jede jako rychlodráha a děláme dokonce méně chyb než obvykle. Mnoho takzvaných plamenných projevů jelo na pohonnou hmotu vzteku. A když někdo křičí a při tom se zajíká a breptá, tak se asi bojí, je to hafan, který štěká, ale nekouše.
A kdy ještě blábolíme z cesty a tlacháme nesmysly? Ano, ovšem, když jsme zamilovaní. I největší mudrc začne mluvit jako truhlík. Tolik, tolik chceme imponovat a přitom skoro nevydáme hlásku a svým zbožňovaným připadáme jako pitomci. Říká se tomu „oněmět láskou“. Proč nám to, matko Přírodo, jen děláš? Asi máš z našich poblouznění legraci.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
