„Co po mně chcete? Proč to chcete znovu vytahovat?“ 20 let po smrti Olgy Havlové o ní vznikla hra
Divadlo Letí uvedlo v prostoru pražské Vily Štvanice hru s názvem Olga, horrory z Hrádečku. Její autorkou je Anna Saavedra, režie se ujala Martina Schlegelová.
Pro inscenaci vytvořili ve Vile Štvanice podle scénografického návrhu Pavly Kamanové nový prostor, který využívá možnost průhledů z oken a otáčení scény. Překvapivě tak tvůrci objevili možnosti poměrně stísněného a intimního místa. Když vcházíme do sálu, který je opatřen stěnou s dveřmi, lístky trhá herečka Pavlína Štorková, v roláku a kalhotách. Takže jsme zpočátku asi trochu zmateni - bude hrát, nebude hrát? Posléze shledáme, že to už je součást příběhu. Je to naše neokázalá hostitelka, která sice vzala na vědomí, že hra bude o ní, ale nezbavuje se tím hostitelských povinností.
Prostor, do něhož vstupujeme, je současně interiérem Hrádečku, ale i časoprostorem lehce surreálným Může být lesem, kde se čarovně objevují houby, které Olga sbírá, ale i konferenční místností, přednáškovým sálem, či některou součástí Pražského Hradu. Pavlína Štorková hraje Olgu, nepředstavitelnou bez zapálené cigaretky, se šarmem, neokázalým klidem a zároveň rozhodností, se schopností nést osud, ať je jakkoli těžký, s přirozeným smyslem pro humor a každodenní absurditu.
Obklopují jí tři herci, kteří se proměňují v množství různorodých postav Jiří Böhm, jako Vašek první, působí jako charismatický a zároveň zcela nepraktický člověk, který z každodennosti neustále ulétává do filozofování nad světem a vlastně čímkoliv, Tomáš Kobr střídá role od humorné image tajného jako vystřiženého z filmů o Růžovém panterovi, po roztomilého „psího člověka“, který dělá Olze společnost, chrání ji a rozmlouvá s ní, a Pavel Smolárik si zahraje jak Havlovu dominantní matku, tak i chápavého Olžina přítele. Všichni tři pánové se rovněž dokážou převtělit do Havlových blízkých přítelkyň, které na téměř vědecké konferenci rozebírají roli Olgy, jako těžiště, jímž nelze pohnout. Překvapí nás scény, v nichž jsou zhmotněna tři různá ega Vaška, která spolu komunikují navzájem.
Ať je nadsázka jakákoli, image postav rozhodně nepůsobí urážlivě, naopak, všechny se přirozeně integrují do absurdního světa života Havlových a zároveň jsou prototypy hrdinů Havlových her. Divák má pocit, že nic z toho, co v textu autorka načrtla, nespadlo tzv. pod stůl, a vše bylo v inscenaci zužitkováno. S pochopením pro vážnost i hravost jednotlivých situací, a s invencí rozvedenou do scénických etud různého typu, ať už je to doslova kuchyňský realismus, divadlo na divadle či kafkovská groteskní nadsázka. Osobnost Olgy je zkoumána z různých stran, včetně ulítlého (a pro mnohé diváky nejproblematičtějšího) inscenování Olžiných textů v recesistickém spolku Hrobka.
Čtěte také: Vila Štvanice se v rámci hry Olga promění v Hrádeček manželů Havlových
Hru možná lze označit za lehce feministickou, ale pro mě je spíše svědectvím o tom, jak důležitá je v životě jakéhokoli muže mateřská osobnost, nikoli ve smyslu reálné matky, ale ženy, která samozřejmě, s trpělivostí a klidem zvládá žít život svého muže, aniž by ztratila vlastní integritu a dokáže být přirozeným zázemím i pro všechny ostatní lidi, kteří ji obklopují. Ve vší vážnosti by některé situace mohly působit tragicky, či pateticky, ale nadhled, s nímž jsou prezentovány, je kvalitativně posunuje do vyšší úrovně a dává do souvislostí.
Za všechny situace uveďme tu nejparadoxnější Za totality je při sbírání hub je Olga hlídána tajným, stejně jako v období prezidentském - přičemž se postava bodyguarda se personálně nemění. Nedokážu odhadnout, nakolik jednotlivé motivy, v nichž různě informovaní diváci sem tam identifikují reálné postavy, ale i postavy a situace z Havlových her, mají šanci překonat dobu svého vzniku, aby zůstaly srozumitelné a měly obecný dosah. Nicméně z dnešního pohledu toto stylizované svědectví o jedné velké osobnosti, jejích občanských i lidských kvalitách, je jak po textové tak inscenační a herecké stránce zcela jedinečné.