„Co je nového hezkého,“ ptával se Jaroslav Seifert. Slavíme 115. výročí jeho narození
Dílo Jaroslava Seiferta obsahuje v 15. svazku dvě vzpomínkové prózy, proslulé Všecky krásy světa a text Co všechno zavál sníh, původně inspirovaný fotografiemi zimní Prahy.
Dílo Jaroslava Seiferta přináší od září roku 2001, poprvé kritické a úplné vydání veškerých k dnešnímu dni známých Seifertových textů. Mezi stým a sto patnáctým výročím narození básníka, publicisty a překladatele se podařilo nakladatelství Akropolis vydat všech plánovaných patnáct svazků. Jestliže poezie a publicistika byly mnohdy překvapivé a jak píše nakladatel: „V úhrnu jsou zpřístupněny Seifertovy překlady do češtiny, knižně vůbec poprvé pak jeho publicistika. Každý svazek obsahuje textologické různočtení těch textů, na nichž se Jaroslav Seifert autorsky či redakčně podílel, výběrem pak zprostředkovává ilustrativně výtvarný doprovod Seifertových textů, především knižní obálky prvních vydání.“
Všecky krásy světa…„Jaroslav Seifert vzpomínal rád,“ uvádí literární historička a editorka 15. svazku Díla, Jaroslava Jirásková. Ostatně jeho první vzpomínková knížka vyšla už v roce 1929 pod názvem Hvězdy nad Rajskou zahradou. Pokračování záznamu drobných příběhů, radostných i smutných zážitků, ale bral autor také jako závazek vůči těm, které v životě potkal, ale kteří už dříve zemřeli. „U Teigů jsem býval pečený vařený. K velké odborné historické knihovně starého pána na jedné straně rozlehlé pracovny připojil Teige poněkud neorganicky knihovnu svou. Byla to zvláště moderní literatura francouzská a její české překlady. V této pracovně jsme sedávali a dělali první dalekosáhlé plány. Třeba celé odpoledne až do večera, než se naplnil čas a bylo nutné jít do kavárny.“
…vydání první až šesté„Po roce osmačtyřicátém spěchala Marie Majerová od úspěchu k úspěchu. Její sen se jí vyplnil. I dráha jejího života vrcholila v záři a lesku. Jakou to velikou a závratnou cestu urazila hezoučká služtička z Budapešti.“ Tak si pamatoval Jaroslav Seifert. Ale právě poslední citovaná věta musela zmizet z vydání, k němuž se někdejší socialistický režim konečně odhodlal. „Podle nich ´hrozilo´, že by Jaroslav Seifert mohl získat Nobelovu cenu,“ připomíná Marie Jirásková. A tak v první třetině roku 1983 se na českých knihkupeckých pultech objevila kniha, kterou jen dva roky před tím (a v podobě necenzurované) vydala hned dvě exilová nakladatelství, Index v Kolíně nad Rýnem a torontské Sixty Eight Publishers.
Praha čarovná a laskavé vzpomínky „Viděla jsem, že Jaroslav Seifert vzpomíná opravdu s láskou,“ oživuje si někdejší prožitek z četby Marie Jirásková. „Nechce tam mít věci zlé, také když jsem k němu přišla, tak mě vítal dotazem, co je nového hezkého. Tyto texty jsou velice laskavé, velice lidsky milé, lidsky vstřícné. On dostával spoustu dopisů, ve kterých čtenáři psali, že jim jeho příběhy připomínají Babičku Boženy Němcové například. Oceňovali právě tu atmosféru vlídného lidství, která tam je a na obálky svých dopisů adresovaných Jaroslavu Seifertovi často psali do adresy ´skutečný, nebo opravdový národní umělec´.“
