Běsi se světly a stíny

Po pěti letech, kdy byla činohrou Národního divadla uvedena vynikající dramatizace Johany Kudláčkové a Josefa Kovalčuka, akcentující metafyzický spár a takřka prorockou jasnozřivost tohoto vrcholného díla světové literatury, sáhlo tentokrát Divadlo v Dlouhé po známé dramatizaci Alberta Camuse.

Ze široké palety vypravěčských postupů, které Dostojevskij v románu použil, jakoby inscenátorům - dramaturgovi Štěpánu Otčenáškovi a jeho ženě, režisérce Haně Burešové - byly nejbližší ty, ve kterých se odrazil vliv frenetické větve romantické literatury na autorovu tvorbu. Jejich inscenace exponuje pamfletické rysy Běsů do té míry, že svým černým humorem, ironií a expresí z nich činí neobyčejně zábavnou, esteticky působivou a spektakulárně bohatou podívanou, která ovšem poněkud zlehčuje poselství příběhu. Po kataklyzmatech 20. století, z nichž je zřejmé, že prázdnota lidské duše otevírající se idolům ideologií může vést nejen k individuálním tragédiím (což je "významový gen" téměř veškeré Dostojevského tvorby), ale i k likvidaci desítek milionů lidí, mi takový přístup, přiznám se, vadí. A to přesto, že inscenaci považuji z hlediska divadelního tvaru i práce, která je do ní vložena, za jednu z nejlepších, jaké lze dnes v Praze vidět.

Dostojevského Běsi v Divadle v Dlouhé|foto: divadlovdlouhe.cz

Nejméně se od Dostojevského konceptu odchylují postavy rodičů: Miloš Kopečný skvělým způsobem vytváří postavu Štěpána Verchovenského jako zdětinštělého liberála a lenošivého snílka zakletého do iluzí o důležitosti svého ideového poslání. Jeho protektorku Varvaru Stavroginovou obdařila Marie Málková racionalitou praktické ženy, za jejíž tvrdostí, motivovanou mnohostranným selháváním Štěpána Verchovenského coby muže i coby vychovatele jejího syna, nicméně prosvítá slitovné srdce. Protagonistu příběhu Nikolaje Stavrogina dokáže David Prachař přesvědčivě charakterizovat ve všech fasetách, jimiž ho romanopisec obdařil - jako chladného dandyho, výstředního skandalistu i morální zrůdu. Zatímco tento idol revolucionářů je vykreslen tak, aby bylo zřejmé, že běsové vzpoury toužili po jakémsi novém Ivanu Hrozném, a tedy ve shodě s historickými reminiscencemi, jež v nás příběh ať chceme, či nechceme, vyvolává, "vyznavač" tohoto nového cara a praktický strůjce "revolučního vzmachu" - Petr Verchovenskij - je Janem Vondráčkem podán jako estétský hochštapler, který probouzí úsměv už tím, jak plavně háže svou plavou kšticí.

Marie Málková v roli Varvary|foto: divadlovdlouhe.cz

Pojmout vraha jako šantalu je jistě možné. Stejně jako z Krillova, jehož ideová sebevražda je Dostojevským pojímána jako vzpoura proti Bohu, udělat rigidního "fyzkulturistu" cepujícího svou vůlí i bicepsy (Tomáš Turek). Nebo z Lizavety Nikolajevny felliniovskou hysterku (Klára Sedláčková). Jenže s tímto posunem figur se posouvá i žánr příběhu a s ním i smysl. Ale abych tvůrcům inscenace nekřivdil - co zůstává, je její působivost. K ní významnou měrou přispívá hudba Vladimír Franze a scéna Milana Davida. Hojně využívá filmové projekce a hrou světel a stínů nutně asociuje - stejně jako zvýrazněná stylizace hereckého projevu - expresionistické filmy 20. let minulého století kalkulující s divákovými emocemi. Vtisknout běsům nicoty a zmaru tak trošku ony rysy Upíra Nosferatu je samozřejmě osvobozující, bylo by však pošetilé se domnívat, že tímto magickým a zároveň ironizujícím gestem je lze zaklít v groteskní strašáky i ve skutečnosti.

David Prachař v jedné z hlavních rolí|foto: divadlovdlouhe.cz