Berlinale pod vedením oranžského vojáka Verhoevena riskovalo. Vyhrála maďarská romance z jatek

20. únor 2017

Film o dvou zaměstnancích jatek, kteří zjistí, že spolu sdílejí stejné „jelení“ sny, vyhrál prestižní Berlinale. Film se jmenuje O těle a duši a kromě hlavní poroty oslovil i kritiky, ekumenickou porotu a diváky.

Režisérka Ildikó Enyedi O těle a duši natočila jako svůj pátý celovečerní film. Její zatím nejznámější počin bylo Mé XX. století (1989). Její tolerantně, mile vyznívající novinka není dokonalý snímek, ale působí neokoukaně a obsahuje momenty svěžího humoru i přirozené intimity mezi dvěma lidmi, kteří stojí nesměle na okraji společnosti. „Poklad je v každém z nás. Chtěla jsem filmem sdělit určitý pocit, měl by být vnímaný spíš srdcem než rozumem,“ říká k vyznění svého filmu režisérka. Možná právě proto si získala nejen srdce hlavní poroty, ale také poroty FIPRESCI a ekumenické poroty a získala jednu z diváckých festivalových cen. V Česku O těle a duši uvidíme na festivalu Be2Can.

Porota Berlinale vedená holandským matadorem Paulem Verhoevenem (Základní instinkt, Hvězdná pěchota, Elle ad.) se zjevně rozhodla v kolísavé úrovni letošní hlavní soutěže festivalu favorizovat výrazně netradiční – i když třeba nesoudržné a chybující – snímky. Nejlepším dokladem toho je letošní Velká ceny poroty a Stříbrný medvěd letošního Berlinale alias Cena Alfreda Bauera pro film otevírající nové perspektivy. Velkou cenu totiž získal africký film Félicité, natočený v Demokratické republice Kongo.Sám jsem v Berlíně patřil k menšině zastánců tohoto nepředvídatelně se vyvíjejícího filmu, který jako jeden z mála hraných snímků ze subsaharské Afriky sleduje ženskou hrdinku a možnosti jejího smíření s vlastním nelehkým osudem. (Což jsou při všech chybách tohoto nesoudržného filmu jeho klíčové hodnoty právě v rámci nestabilní kinematografie afrického kontinentu.)

03805351.jpeg

Stříbrným medvědem pro film otevírající nové perspektivy ocenila porota – podle mě těžko snesitelný – film Agnieszky Holland Přes kosti mrtvých (s českou tvůrčí účastí). Podle knihy Olgy Tokarczukové vznikl o postarší ženě a vraždách myslivců, ve kterém je možné prakticky všechno, takže není tajemný ani magický, ale svévolný. Pro diváky mimo střední Evropu snad bude tato (vlastně ekoteroristická!) podívaná zkousnutelnější s tím, že se to týká jedné bizarní oblasti kdesi daleko, uprostřed Evropy. Co si s ní počneme v Česku a v Polsku, to nevím. Uvidíme po české premiéře na Febiofestu.

03805332.jpeg

Jasné noci a Druhá strana naděje. Dva filmy, na které se nezapomíná

Trochu v druhé linii za excentricky vystavěnými tituly zůstaly – z hlediska cen – dva výtečné, soudržné, ale z hlediska poetiky tradičnější snímky. Německé Jasné noci (r. Tomas Arslan) je výtečné otcovsko-synovské komorní drama odehrávající se během polárních dní v severním Norsku. Na část kritiky ale zjevně – podobně jako další filmy tvůrců vzešlé z nové věcnosti tzv. Berlínské školy – působilo příliš obyčejně a málo inovativně. Jako kdyby skromných a pravdivých filmů bylo tolik, že bychom si z nich mohli vybírat po desítkách. Je dobře, že porota Jasné noci vyzdvihla alespoň skrze ocenění hlavního herce Georga Fridricha.

A se Stříbrným medvědem se musela spokojit favorizovaná Druhá strana naděje. V nístárnoucí legenda finského kina Aki Kaurismäki (Juha, Mraky odtáhly, Děvče ze sirkárny, Hamlet podniká, Zločin a trest ad.) přivádí do světa svých ztracenců v barech, přístavech a starých autech syrského uprchlíka. Navazuje na svůj předcházející film Le Havre, o čemž řekl, že „Z plánované přístavní trilogie se stala uprchlická trilogie. Měním její jméno… Doufám, že třetí díl bude happy end v podobě velké komedie.“ Film Druhá strana naděje je každopádně velice vtipný, otevřeně politický a má nezaměnitelný Karismäkiho rukopis v nových souvislostech, takže je dobře, že přijde do českých kin.

03805343.jpeg

Pátá loď se na rozdíl od Masaryka na Berlinale nepotopila

Masaryk (r. Julius Ševčík), jediný nový film českého režiséra, uváděný na Berlinale, žádné nadšení nevzbudil. Recenzent Jay Weissberg z Variety Masaryka dokonce roztrhal na cucky krok za krokem. S chutí zkritizoval scénář, výpravu, akcent i celkový projev herců, lokace i režii.Ve většině ohledů je nutné s ním souhlasit. V Česku je film před březnovou premiérou propagovaný kampaní od prosince a očekávaný bezmála jako hit, ale v mezinárodním kontextu šanci nemá, to festival ukázal víc než jasně. Případní Čeští lvi (nominací má Masaryk 14!) na tom nic nezmění.

Sekci Generation Kplus, určenou mladému publiku, ale vyhrál slovensko-český film Pátá loď. Z festivalových zástupců s českou tvůrčí účastí to byl bezpochyby ten nejlepší. Malý, ale silně pocitově založený film je vystavěný kolem námětu ze stejnojmenné knihy Moniky Kompaníkové. A námět je to kontroverzní. Dívka Jarka, zanedbávaná svou matkou, s chlapcem ze sousedství unesou dvě miminka a starají se o ně jako rodiče, ukrytí v domku v zahrádkářské kolonii. Iveta Grófová zobrazené činy nekonfrontuje s právní a dospěláckou realitou, ale dává nám nahlédnout do dětského světa. Film tak díky jejich vidění věcí působí až nečekaně pozitivně.

03805463.jpeg

Muž, který chtěl vidět svět. Film Bez názvu a bez tématuzaplatil životem

Rakouský dokumentarista Michael Glawogger (Sladký život kurev, Dělníkova smrt ad.) natáčel 12 měsíců „film na cestě“, pro který si nepřipravil žádné téma. Jeho cesta ovšem skončila v Libérii, kde dostal malárii a zemřel. Z natočeného materiálu a režisérových deníků dokázala snímek dotáhnout jeho spolupracovnice a střihačka Monika Willi. A je to mimořádný zážitek. Film, který nemá název (zůstal Untitled) a film, o kterém nemůžeme říct nic určitějšího, než že jde o film o životě nebo portrét (části) planety. Anebo že jde o film, který je stejně portrétem svého autora a jeho snahy uvidět svět. Každopádně nejde o cestopis ani o velikášsky působící záběry jako z filmů Home nebo Baraka. Spíš o kroniku pozemského zájmu a údivu, startovní bod diskuse k tomu, jak vnímáme svět a čeho si na něm všímáme, a dovedně nelineárně sestavené dílo vlastních poetických kvalit. Berlinale film uvedlo v letos opět silném programu sekce Panorama. V ní se objevil také dokument I Am Not Your Negro nominovaný na Oscara nebo dvě podařené gay love story Call Me By Your Name a God’s Own Country, potvrzující kromě vlastních kvalit to, že queer cinema udělalo za obrovské kroky kupředu a že není závislé na specializovaném publiku nebo tématech jako je coming-out a nepřátelský postoj společnosti. Oba filmy vyprávějí o intenzitě a problémech vztahů samotných bez ohledu na to, jestli jsou stejnopohlavní nebo ne. To je samo o sobě dobrá zpráva.

autor: Pavel Sladký
Spustit audio