Ayse Kulinová představuje svoji knihu Poslední vlak do Istanbulu

Její romány i povídky byly přeloženy do mnoha světových jazyků - například do angličtiny, němčiny, španělštiny, polštiny, maďarštiny či řečtiny - a získaly řadu prestižních literárních cen. Za román „Poslední vlak do Istanbulu“ získala v roce 2008 cenu Evropské rady židovských obcí a v roce 2016 pak i významné italské ocenění Premio Roma za nejlepší cizojazyčný román. Na pozadí milostného příběhu mezi Židem a Turkyní v něm Kulinová líčí skutečné události, které se odehrály za druhé světové války. Turečtí diplomaté tehdy riskovali své životy, aby zachránili několik stovek Židů uvízlých v nacisty obležené Evropě. Knihu, která vyšla i v českém překladu, nyní autorka osobně představuje v Praze na Festivalu spisovatelů.

Robert Menasse: Pochopil jsem, že román je nejlepší způsob, jak uchopit téma Evropské unie

• Upravit
• Smazat

Rakouský spisovatel Robert Menasse patří k nejsilnějším hlasům současné světové literatury. Právě v těchto dnech představuje na pražském Festivalu spisovatelů svůj poslední román.

Do Prahy přijíždíte představit knihu „Poslední vlak do Istanbulu“, která vyšla už v roce 2002. Je to pravděpodobně Vaše nejznámější nejprodávanější kniha, která vyšla ve 34 světových jazycích. Jak moc je pro Vás tato Vaše kniha, tento příběh, aktuální dnes, 15 let od jeho vydání? A jaké místo této knize připisujete v kontextu Vaší tvorby?

Musím říct, že k této knize mám velmi speciální vztah. A to proto, že ukazuje, že lidé nejsou příliš schopní se změnit. Na ten příběh jsem ale narazila v podstatě náhodou. Jednou jsem otevřela noviny a všimla si článku o delegaci z Izraele, která do Istanbulu přijela ocenit několik místních lidí. Byli to z velké části turečtí diplomaté, kteří za války zachránili život mnoha Židům, kteří uvízli v nacisty obsazené Evropě. Velmi mě to zaujalo, protože nikdy předtím jsem o ničem podobném neslyšela. Navštívila jsem proto jednu židovskou instituci v Istanbulu a z řady složek a dokumentů se tam dočetla o tom, co se za války přesně stalo. Z Turecka bylo vypraveno několik vlaků, které měly za úkol přivést turecké občany zpátky domů. Bylo to velmi dramatické, turečtí diplomaté tehdy riskovali své životy, ale nakonec se jim to podařilo. Bylo pro mě velmi silné, když jsem se s některými z přeživších sama setkala. Vyprávěli například, jak líbali zemi, když překonali státní hranice. Věděli, že to byla jejich poslední šance, jak si zachránit život.

K tématu druhé světové války jste se vrátila i ve svém předposledním románu „Ptáci se zlomenými křídly“. Proč?

Protože i tady se mně velmi silně dotkla historie. I v tomto případě mně inspiroval skutečný příběh, skutečné události. Chtěla jsem podat svědectví o osudu židovských vzdělanců, které na začátku války Hitler vyhnal z Německa. Náš tehdejší prezident Attaturk je pozval, aby udělali reformu na tureckých univerzitách. A udělal velmi moudrou věc, protože právě tito lidé v Turecku vychovali „zlatou generaci“. Generaci úspěšných architektů, právníků, ekonomů, doktorů, intelektuálů. A ti zase vychovali další generaci. To už je ale bohužel pryč, protože vzdělání v Turecku momentálně prochází krizí, stejně tak jako systém našich někdejších hodnot.

FAMUfest 2017 letos návštěvníky provede jednotlivými kruhy pekla až k duchovnímu očištění. Potrvá celý týden

• Upravit
• Smazat

34. ročník pražského FAMUfestu provází tentokrát motiv inferna. Dante Alighieri dopsal Božskou komedii na samém dně fyzických i psychických sil a podobnou krizí procházejí nejenom autoři filmů, ale v těchto dnech i organizátoři festivalu. Ovšem pokud má vzniknout dobré dílo, musí umělec nebo tvůrce trpět, tvrdí tým stojící za letošním FAMUfestem, který začíná v pondělí 13. listopadu.

Od historie jsme se dostali až k dnešku. Jak vnímáte současnou společenskou a politickou situaci v Turecku? Co jsou z Vašeho pohledu hlavní problémy, hlavní témata Vašeho národa, Vaší společnosti?

Turecko se v současné době velmi rychle mění, řekla bych, že skutečně ze dne na den. Mám dojem, že současné vedení země si uvědomilo, že není možné šlapat po demokratických hodnotách. Vzpomínám si, jak ještě před časem Erdogan říkal, že demokracie není jeho cíl. Že demokracie je pro něj jen prostředkem, jak dosáhnout jeho vlastních cílů. To už dnes neplatí. Myslím, že se poučil ze všeho, co se v nedaleké minulosti stalo, a že se konečně vrací někam, kde měl jako hlava státu být už dávno.
Jedním z důležitých témat Vaší země je bezpochyby i Vaše možná budoucnost v rámci

Evropské unie. Právě tomuto tématu se dnes večer budete věnovat i na Festivalu spisovatelů v diskusi, na které vystoupíte společně s rakouským spisovatelem Robertem Menassem. S jakým postojem, s jakými názory do této diskuse jdete?

Já osobně jsem ztratila víru v naší budoucnost v rámci Evropské unie. Evropská unie obecně ztrácí důvěru lidí i jednotlivých států, nedávno jsme toho byli svědky v případě brexitu. Jednu dobu jsem byla přesvědčená o tom, že Turecko se stane součástí tohoto evropského společenství. Domnívám se, že naše země z větší části patří a přináleží spíše k Evropě než Asii – kulturou, myšlením, svými dějinami. Hodně lidí v Turecku má evropské kořeny, hodně lidí smýšlí prozápadně. Ale nic to neznamená. Jsem dnes přesvědčená o tom, že Evropa nás nikdy nepřijme. Evropská unie je křesťanský klub, a my náležíme k jinému náboženství. A tuto situaci jen podporuje řada faktorů, včetně růstu islámského terorismu.

Dennis Russell Davies: Umění má být ve veřejném životě na stejné pozici jako veřejné zdravotnictví

• Upravit
• Smazat

Filharmonie Brno má nového šéfdirigenta – od září 2018 nastoupí do funkce třiasedmdesátiletý Dennis Russell Davies.

Do jaké míry se problematickým tématům současnosti věnují turečtí umělci? Jak moc je komentujete a reflektujete v knihách, filmech, divadelních představeních? A jak důležité podle Vás je, aby umělci vyjadřovali jasné občanské, společenské postoje?

Umělci jsou v současnosti jediní, kteří se komentářům a společenské kritice věnují. Upřímně řečeno nemáme příliš co ztratit, kromě naší osobní svobody. Ti, kdo mohou ztratit mnohem víc, jsou podnikatelé a businessmani. A nemluvím jen o penězích a ekonomických královstvích, která si tito lidé vybudovali. Mluvím i o pracovních místech, kteří tito lidé poskytují stovkám, tisícům pracujících lidí, která by svou neopatrností daly všanc. Jediní lidé, kteří mohou ukazovat odvahu, jsou novináři, spisovatelé, hudebníci. Děláme, co můžeme, a myslím si, že naše snaha ve společnosti rezonuje, že hraje určitou roli.

Znamená to tedy, že umění má sílu, možnosti realitu kolem nás měnit?

Umění pomáhá dýchat, může přinášet čerstvý vzduch. Je jasné, že umění ani umělci nemohou změnit svět, ale mohou za sebou zanechávat silnou stopu. Umění je jedinečný rezervoár lidské paměti, lidské zkušenosti. A generace, které přicházejí, se z něj mohou bezpochyby hodně naučit.