Alena Zemančíková: Permakultura

V suterénu ale zůstal takový studentský byteček, ze kterého jsem sestry vyplatila: bydlí tam od svých studentských dnů až dodnes moje dcera.

Byt v prvním patře jsme prodali i s kusem zahrady za domem. Nebyla to moc úrodná zahrádka, odpoledne na ni padal hluboký stín domu, takže květinám se dařilo jenom na jednom jejím konci.

Alena Zemančíková: Komedie o skříni

Nikdy jsme neměli hezky zařízený byt. Nikdy se totiž zařízení bytu nevybíralo jako celek.

Růže moje matka kdysi namnožila z řízků, popínavý trubač si kdysi přivezla z moravských Valtic, a mezi růže vysazovala letničky, které často sežrali slimáci. Když trubač byl jenom útlý proutek, měla máma obavy, aby v chladnějším pražském podnebí přežil. V posledních letech tahle podivuhodná liána zachvátila nejen kus zahrady, ale celou čtvrť, a bujně v srpnu kvete: tak postoupilo globální oteplení.

Nejen klimatickou změnu, i bytovou krizi jsme měli možnost pozorovat na osudu toho dědictví. Byt byl docela dlouho v nabídce realitní kanceláře, kupcům se na něm stále něco nelíbilo – místo, stáří, dispozice, spolumajitelství domu, cena, proces prodeje trval skoro tři roky. A pak, jako zázrakem, začali zájemci realitníkovi trhat ruce.

Po všechny roky, kdy byt čekal na prodej, starala jsem se o zahradu. Nijak příliš, bylo mi jasné, že nový majitel ji změní. Ale nesnesla jsem pomyšlení, že by růže, které máma vypěstovala, měly zahynout, že by trubač přerostl a rozvalil pergolu a že by nikdo neposekal  ten malý kousek trávníku. Zahrada si začala žít do značné míry posvém, ale docela jí to slušelo, listopadky prorostly mezi jahody, ale obojí žilo a o tu trochu půdy se podělilo. Byla to taková permakultura.

Alena Zemančíková: Na kolejích

Byl večer, padala tma a na zastávce osobního vlaku Beroun – Plzeň ve Svojkovicích u Rokycan jsem vystoupila já jediná.

Dům stojí ve čtvrti neokázalých vilek se zahradami, skrz řídký plot té naší bylo vidět k sousedům, kde kvetly nádherné tulipány a u plotu libeček, který jsme si občas utrhli do polévky. Na jaře ve vzdáleném rohu sousední zahrady kvetl šeřík nevídané barvy.

Byt nakonec koupil člověk, který má také stavební firmu, a hned začal s úpravami na zahradě. Nízký svah, porostlý keři, vyrovnal, zatarasil betonovou zdí a na ni ještě dal zábradlí. Zvětšil si tím prostor k obývání (a hned si na něj postavil stůl, židle a gril), ale obyvatelka suterénního bytu, která až doposud se dívala oknem do spleti těch keřů, kouká teď do betonu.

Růže podél řídkého plotu vzaly za své opravou toho plotu, neboť nový majitel vyhloubil základy pro betonové sloupky a mezi ně umístil neprůhlednou dřevěnou stěnu. Nikdo teď na něj při jeho grilování nekouká, ale ani on ze zahrady už k sousedům nevidí. Zahrada se v tomto roce proměnila ve stavební dvůr, na kterém leží vymontované trubky a futra vyhozených dveří. Rostliny zašly, včetně trávníku.

Alena Zemančíková: Moderní umění

Město Nice vešlo do povědomí veřejnosti nehorázným násilným činem, při němž teroristický řidič kamionu najel do lidí na promenádě, 87 jich zabil a 400 zranil.

Na konci srpna se na zahradě náhle objevil jakoby modrý závoj. Viděla jsem to z autobusu, vystoupila a šla se podívat: kdysi jsem k plotu vysela okrasný popínavý svlačec, který ovšem lezl nejen po plaňkách, ale i po růžích, a já jsem ho musela držet v mezích povoleného. Teď, v krátkém bezvládí, se nádherně rozprostřel po té neprůhledné dřevěné ploše a rozkvetl modrými zvonci.

Když tohle píšu, už ho zkrušil ranní mráz, ale stále se drží jiná květina. Je to aksamitník zvaný afrikán, oblíbená letnička mé matky, která dokázala přežít sucho i slimáky, máma sbírala její semínka a zjara je pěstovala rovnou v té zemi, kde se květině tak dařilo a kde kvetla až do konce října hnědooranžovými květy.

Jedno ze semínek toho genofondu nalétlo do škvíry v drolících se schůdcích (ty schůdky budou jistě v nejbližším čase krásně vybetonovány a žádná škvíra v nich už nebude). Afrikán naposledy kvete tak nádherně, jak nekvetl snad ani tehdy, kdy jsme zahradě přece jen věnovali péči. Úplně v té mezeře září a květů má nepočítaně. 8. listopadu to bude deset let od smrti mé matky, připomíná afrikán v poslední škvíře nového stylu nového majitele. Moje dcera na to kouká z okna v suterénu.