Alaa Zouiten: Díky Milesi Davisovi jako bych objevil, že je Země kulatá

21. listopad 2019

Listopadové vydání Worldbeatu ovládl marocký hráč na arabskou loutnu oud Alaa Zouiten. Rozhovor pořízený na festivalu Jazz au Chellah v Rabatu doprovodily ukázky z jeho druhého sólového alba nazvaného Talking Oud.

Narodil jsem se v Casablance, ovšem po několika měsících se moji rodiče přestěhovali do Youssoufie, malého městečka, kde se těží fosfáty. Bylo to zajímavé město, ovlivnilo mé hudební začátky. Měl jsem tam skvělého učitele, byl velkorysý, naučil nás spoustu věcí, byl jako můj druhý otec.

V rodině jsme neměli žádného profesionálního hudebníka. Otec pochází z královského města Fes, kde se tradičně mísí andaluské a arabské vlivy a lidé tam hudbě věnují hodně pozornosti, hodně ji poslouchají a také jsou kritičtí, nároční, neúprosní. Máma je z Casablanky, zprostředkovávala mi populární hudbu. Vyrůstal jsem tedy jak s elitní klasickou arabskou hudbou z Fesu, tak s tou populární.

Kdy jste se rozhodl být muzikantem?

Studoval jsem medicínu, protože mi to ve škole dobře šlo a v Maroku není nejlepší nápad přijít v sedmnácti za rodiči s tím, že chcete jít na konzervatoř a věnovat se jen hudbě. Když máte studijní předpoklady, jdete buď na medicínu, nebo na nějaký technický obor. Po pěti letech jsem se ale rozhodl studia ukončit. Věděl jsem, že nedokážu dělat dvě věci najednou. Medicína i hudba jsou bezbřehé světy a já se rozhodl pro ten hudební.

Byl oud váš první nástroj?

Začínal jsem na klavír, zkoušel jsem hrát na flétnu a jiné rozličné nástroje, až jsem se jednou, ani nevím proč, rozhodl pro arabskou loutnu.

Alaa Zouiten

Z Maroka jste odešel do Evropy. Proč?

Abych poznal jiné lidi, jiné kultury, abych mohl žít v otevřenější společnosti. Řekl bych, že žít v Maroku jako muzikant je tristní, velmi složité. Hudebníci zde prakticky nemají žádný status a také nemají moc příležitostí. Oproti tomu v Evropě máte příležitost k sebevyjádření, k setkávání se skvělými muzikanty z Evropy i mimo ni, z Afriky, Asie.

Jak vzpomínáte na své začátky v německém Erfurtu?

Byl jsem fascinovaný a šťastný, že mohu každý den objevovat něco nového, potkávat se s lidmi. Myslím, že ještě stále existují jisté mýty spojené s východními Němci. Říká se o nich, že jsou to ex-komunisté, že jsou úzkoprsí, nudní nebo chladní. Není to tak. Durynsko a Erfurt jsou odjakživa známé svou jistou melancholií, Výmar zase svým kulturním dědictvím. Nahlížel jsem na to z této perspektivy, užíval jsem si to a předsudků jsem byl ušetřen.

Studia na univerzitě v Maroku a v Německu se asi podstatně liší…

Ty rozdíly se projevují v hudbě a hudebním myšlení samotném, západním na jedné straně a řekněme maghrebském na straně druhé. Západní hudba je hodně racionální, prokomponovaná a přímočará. A to je dobře, díky tomu máme skvělé skladatele typu Wagnera nebo Beethovena. Tam, odkud pocházím, je hudba postavena na orální tradici. Je více o modálních systémech, emocích. Tyto rozdíly se pak projevují i ve výuce. Konzervatoře v Maroku jsou podle mě jen špatnými kopiemi francouzského systému, snaží se aplikovat západní styl výuky třeba i na tradiční andaluskou hudbu, což je podle mě chyba. Orální tradice je založena na poslechu, zvolání a odpovědi, chodíte za svým mistrem a učíte se od něj. To je úplně jiný svět. Když jsem začal studovat v Erfurtu, objevil jsem další rozdíly. Klade se tu třeba velký důraz na detail, interpretaci, filozofii díla.

Na pódiu v Chellahu jste vystoupil společně se španělskou zpěvačkou a saxofonistkou Evou Fernández. Chtěl jsem se vás zeptat na váš vztah k andaluské a španělské hudbě obecně, ale možná už jste mi odpověděl. Vedlo vás právě vaše dětství a dospívání k tomu, že se andaluské hudbě věnujete kontinuálně?

Ano, ale ne jen to. Například flamenco miluju nade vše. Možná i víc než arabskou hudbu. A člověk, který mě k němu přivedl, nebyl nikdo jiný než Paco De Lucía. Bylo mi dvanáct, můj tehdejší kamarád, který se učil na housle, za mnou přišel a řekl mi: „Včera jsem viděl jednoho chlápka! Nenalézám slov, jak bych to popsal, ale nahrál jsem jeho koncert na kazetu! Šli jsme tedy k němu domů a poslouchali tu kazetu. Byl to okamžitý zásah. Pak jsem objevil další flamenkové legendy, Camaróna De La Islu, Enriqua Morentea, Vicenta Amiga. Během studií etnomuzikologie jsem realizoval takový menší terénní výzkum v Granadě. Okamžitě mi bylo jasné, že tohle je oblast mého srdce. Často se do Granady a Andalusie vracím, abych se přiučil více z jejich hudby a flamenka. A když pak flamenco hrávám na oud s tamními Cikány, pláčou dojetím, že přesně to jsou jejich kořeny.

Jak jste se nachomýtl k jazzu? Měl jste nějaké vzory? Hádám, že jedním z nich byl možná Majid Bekkas?

Ano, hudbu Majida Bekkase jsem poslouchal jako teenager, jako Maročan jsem také byl vždycky hrdý na to, že má marocký původ. Ale nejvíce mě ovlivnil Miles Davis. Jako bych díky němu objevil, že je Země kulatá. Prostřednictvím Davise jsem pak poznal další velké muzikanty, guru. Vedle Kind Of Blue miluju jeho desku ´Round About Midnight a taky Bitches Brew, ta je neskutečná.

Vaše druhé sólové album se jmenuje Talking Oud a vyšlo v roce 2017. Jak se na něm podle vás vaše hudba změnila v porovnání s vaším debutem, albem Hada Makan?

Neřekl bych, že se nutně změnila, Talking Oud je pokračováním mého debutu. V každé skladbě na tomto albu jsem se snažil ukázat cesty, jak rozvíjet zvuk arabské loutny. Je tam saharské funky stejně jako flamenco, jinde jsem zas aranžoval pro takřka bigbandovou sestavu. V současnosti je tahle deska pro mě už moc stará. Do budoucna bych chtěl rozvinout každou z naznačených cest v samostatné album. To příští bude ve znamení fúze flamenka a arabské hudby.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.