Adam Borzič: Síla zranitelnosti

Poslední týdny u sebe sleduji zvýšený stupeň zranitelnosti a všímám si, že se tak děje i u některých citlivých přátel. Je to opětovným vzestupem té divné nemoci, která řídí už druhý rok naše životy?

Čtěte také

Adam Borzič: Podzimní wu wei

Anebo napětím ve společnosti, která si opět našla novou dělící linii, tentokrát po trajektorii očkování? Je to štířím časem, který je letos kapku teplejší, ale z povahy věci časem temným, nořícím naše duše do kalných podsvětních vod? A nezhoršuje to i fakt, že teplo letošního podzimu je projevem globálního oteplování? A nenapsal nedávno sto dvou letý mudrc James Lovelock, že covid je první globální varování Gaii? A pak jsou tu všechny ty osobní důvody, kvůli kterým se lze cítit zranitelně.

Makrokosmos a mikrokosmos se v naší epoše prolínají citelněji a znatelněji. A tak vlastně prožíváme společnou zranitelnost, křehkost a nejistotu. A to samo o sobě nás činí ještě otřesenějšími, protože v této době mizí i zevní referenční body. Někteří lidé na tuhle kolektivní zranitelnost reagují podrážděností a potřebou v sobě veškerou nejistotu a křehkost potlačit. Z některých lidí, kteří nejprve zuřivě odmítali covid, a teď se stejnou vehemencí odmítají očkování coby smrtonosný koktejl, občas tenhle pocit mám. Jako by celou tuhle nemoc chtěli tak trochu vytěsnit.

Čtěte také

Adam Borzič: Ekologie vděčnosti

Ale i v tom „svém“ táboře očkovaných se cítím někdy nepatřičně, neboť míra osvícenské agresivity, která se mezi některými mými bližními zvedla, také zakrývá nejistotu a zranitelnost. Ačkoli očkování chrání, nechrání stoprocentně. Je medicínským experimentem, k němuž jsme svolili. Zkrátka nic neposkytuje stoprocentní záruku. Když se nad nejnovějším rozdělením naší země zamyslíme, je to vlastně tristní, protože na obou stranách panuje pochopitelný strach. Strach o život, strach z nemoci, strach ze smrti. Strach je tu společná báze. A zranitelnost, protože kdybychom byli vůči covidu nezranitelní, nebáli bychom se.

Před časem jsem absolvoval terapeuticko-krizovou konferenci o covidu, kterou vymyslela básnířka a psychoterapeutka Daniela Vodáčková, a již uspořádalo sdružení Remedium. V jednu chvíli po panelu, v němž vystupovali lidé, kteří pracují třeba v hospicích, na dětské onkologii nebo s týranými ženami, při společné diskusi zavládlo v konferenčním sále takové tajemné ticho. Jako by do sebe cosi zapadlo, na kostkách se objevily samé šestky, trezory se náhle otevřely: takové tao smyslu vyplulo.

Čtěte také

Adam Borzič: Mystérium života a smrti

Přitom jsme pojmenovávali prosté věci: jsme zranitelní, křehcí a nejistí zcela přirozeně, nemoc a smrt patří k životu, a zdá se, že se na tuhle krizi začínáme adaptovat. Žádná růžová ani zlatá, a přece to celé najednou mělo o poznání nadějnější nádech.

Myslím, že ten zázračný okamžik společného porozumění, v němž byl cítit závan naděje, byl plodem přijaté zranitelnosti. Ostatně i formát konference to prozrazoval, sešli jsme se naživo všichni v respirátorech. Přijatá zranitelnost nás činí silnějšími. V tomto ohledu jsme stále ještě naši zranitelnost kolektivně nepřijali. Politoložka Anna P. Durnová napsala před časem slova, která jsem citoval i na oné konferenci:

Čtěte také

Adam Borzič: Pandemie a každodenní zen

Zranitelnost dává prostor subjektivním, leckdy nesourodým příběhům každého z nás, a umožňuje, aby se staly součástí politické debaty. Znovuobjevení lidskosti je součástí takové zranitelnosti a je důležitým momentem tohoto roku. Ukazuje totiž, že lidská soudržnost je přes všechnu polarizaci ve společnosti, která nám je neustále předkládána, možná. Nenechme tento příběh zatlačit do pozadí. To, co nás nakonec zachrání, není totiž bezchybná vláda, ale schopnost reflektovat své emoce a připustit si, že jsme přes všechny své možnosti a moderní výdobytky jenom lidé. Lidé, kteří umějí najít způsob, jak se navzájem podpořit – ať už na Whatsappu, v obývacím pokoji nebo na veřejných prostranstvích.“

Ano, zranitelní lidé, kteří se nebojí své zranitelnosti, se umí navzájem podpořit. Je pro ně přirozené solidárně myslet i na ony křehké lidské bytosti bloudící v zimě na hranicích našeho impéria. Soucit je totiž dítětem zranitelnosti a plodem nezranitelnosti bývá bezcitnost.